Cesta k jednoduchosti Milena Jesenská

Ďábel u krbu

Proč jsou všechna, či skoro všechna moderní manželství nešťastná
(jako by ta nemoderní bývala šťastná), je jedna z módních otázek,
okolo které se, vážně vzato, točí celá literatura, nevážně vzato, každý
five‑of‑clockový rozhovor. Každá otázka na světě se hodí
i k společenskému žvanění, i k filosofické stati, a témata, ležící takřka
na ulici, zvedáme i my žurnalisté. Při téhle otázce se však vždycky
udivím. Ne že bych nedovedla odpovědět na to, proč jsou moderní
manželství nešťastná – na co by žurnalista zůstal odpověď dlužen?
Ale že se vždycky ptám, proč by měla být šťastná?
Tady to totiž začíná. Dva lidé – dvě malé, osamocené,
beznadějnostem, truchlivostem a bezvýhlednostem životním vydané
lidské vši, dva drobní lidé na ohromné zeměkouli, tak neodmyslitelně,
strašlivě a znepokojivě veliké, oba podle přirozeného, přírodního,
obvyklého práva nešťastní – mají být náhle, najednou, třeba v půl
desáté dopoledne, zavřeni do jednoho bytu, do jednoho jména, do
jednoho jmění, do jednoho osudu, mají být najednou, ihned a jen
proto, že jsou dva, šťastní?
Zdá se mi, že ve chvíli, kdy se dva lidé berou a myslí, že to dělají
proto, aby spolu byli šťastní, už v té chvíli si vzali a uzavřeli možnost
ke štěstí. Brát se pro štěstí je právě tak zištné jako brát se pro dva
miliony, pro auto nebo baronství, a štěstí stačí ke štěstí právě tak
málo jako dva miliony, auto nebo baronství. Mstí‑li se něco na tomto
světě, jsou to účty a cifry v duševních záležitostech. Dva lidé mohou
mít jen jediný rozumný důvod pro to, aby se vzali, a to je ten, že se
nemohou nevzít. Že prostě nemohou bez sebe žít. Beze vší romantiky,
sentimentality, tragiky to existuje. Existuje to totiž denně, a je‑li to
láska či něco jiného, je to rozhodně nejsilnější a nejoprávněnější pocit
na světě.
Jenže, jaká je spousta lidí, kteří právě toto v životě potlačí a přejdou.
Dva lidé se berou, aby spolu žili. Hle, proč je třeba k ohromnému,
nesmírnému daru této možnosti ještě štěstí? Proč se lidé nedovedou
spokojit pravdivou, neokrášlenou velikostí a volí raději
opentličkovanou lež? Proč si slibují něco, čemu – ne oni sami, ale
čemu svět, příroda, nebe, osud, život – nedovedou dostát a čeho
nikde nikdy nikdo nedovede dosáhnout? Proč kladou k reálné,
skutečné, pozemské smlouvě podmínky literární fantastičnosti, jako
je štěstí?
Proč žádají od druhého víc, než dovedou dát sami, proč žádají vůbec
ještě něčeho od události tak veliké, tak vážné, tak hluboké, jako je
společný život?
Kdybychom se stavěli s uvědoměním k manželství dříve, než je
uzavíráme, uvědomili bychom si docela samozřejmě několik věcí, na
které předtím nemyslíme. Třeba, že spoluživot je nikoli lehčí, nýbrž
těžší než samotářský život. Jednotlivec má zaplacenou svoji
osamělost mnoha ulehčeními: třeba poloviční zodpovědností, nebo
svobodou, nebo neodvislostí, a třeba už jen možností odjet
do Austrálie na vlastní vrub. Manželství je však proto tak těžké, že je
nutno v té chvíli, kdy se vážete, vzdát se všeho, čeho vám
neposkytuje. A to je druhý bod, o který se moderní manželství tříští:
Lidé se berou, aniž by se pozitivně pro sebe rozhodli. Či lépe řečeno,
aniž by se rozhodli vzdát se všech druhých.
Poznat člověka je fantasticky těžká věc. Myslím, že nenadsazuji,
řeknu‑li, že je možno poznat člověka po prvé po půl hodině
rozhovoru a po druhé po desetiletém spolužití. Myslím také, že je
skoro nemožné, aby dva lidé před svatbou třeba jen tušili, kdo jsou
a koho si berou. Kdyby znali všechny své skutky, své ideje, nadšení,
přesvědčení, víry a vyznání, neznají přece ještě své punčochy,
rozespalé oči, své způsoby kloktání při ranním čištění zubů a své
způsoby dávání číšníkovi spropitného – protože v hloubce člověk
klame, ale na povrchu ho poznáš. Každá svatba tedy v sobě skrývá
tisíc rizik zklamání a všechny možnosti vnitřních ztroskotání, proti
kterým je jediná zbraň: vzít je prostě už předem na sebe. Světová
konvence žádá, aby člověku ve jménu lásky byla odpuštěna všechna
různotvárnost vnitřního utváření, jako je národnost, politická
a náboženská příslušnost, a my je odpouštíme. Ale jděme hlouběji:
odpusťme mu jeho povrchnosti. Odložme moderní kareninovskou
hysterii a odpouštějme si odstávající uši a nakřivo uvázané
kravaty. Každý člověk je ohraničený svět pro sebe. Čím je člověk
vyhraněnější, tím je ucelenější. Čím méně má možností, talentů,
tím hlouběji a bezpečněji je má. A má‑li jen jediný, je to nejcennější.
Ale právě jak od světlovlasého člověka nelze žádat, aby měl
současně – třeba v úterý a v pátek kvůli změně – tmavé vlasy, právě
tak nelze žádat od pedanta, aby tančil shimmy, od hlupáka, aby
rozuměl Kierkegaardovi, od malíře, aby se zajímal o matematiku, od
truchlivého člověka, aby zpíval písničky, od samotáře, aby pořádal
soaré. To je velice jednoduchý účet a ku podivu málo lidí mu rozumí.
Obyčejně si vyčítají lidé právě to, co je podstatou jejich vnitřního
života, a nepřijdou na to, že úlohou manželství je právě to, aby sneslo
podstatu druhého, a dokonce tak ji sneslo, aby druhý cítil oprávnění
být takovým, jaký je. Koneckonců je to jen potvrzení sebe, kterého
se člověk doprošuje u druhého. Důkaz, že je milován, „přesto, že“.
Taková „přesto, že“ má každý z nás a právě proto je nešťasten. Lidé
spolu nežijí – nikdy tomu neuvěřím – jen ze sexuálních,
erotických, peněžních, sociálních nutností. Lidé spolu žijí proto, aby
měli kamaráda.
Aby měli v samotě světa někoho, kdo by potvrzoval oprávněnost
jejich existence se všemi chybami a nedostatky – protože, co
je přátelství jiného, než podpora ochromeného sebevědomí? Aby
měli někoho, u koho by byli ušetřeni trestu, msty, špatného mínění,
spravedlivosti, zlého svědomí. Či myslíte opravdu, že má domov jiné
úkoly, než aby šetřil a šetřil a šetřil člověka před světem a hlavně
před vnitřním zrcadlem? Největší slib, který může slíbit žena muži
a muž ženě, je ta hluboká věta, která se říká dětem s úsměvem:
„Nedám tě.“ Není to víc, než „budu tě milovat do smrti“ a než „budu
ti věrný na věčné časy“? Nedám tě. V tom je všechno. Slušnost
člověka k člověku, domov, věrnost, příslušenství, rozhodnutí se,
přátelství. Jak nesmírné jsou takové sliby proti mizernému štěstí.
Nuže, několika slovy řečeno, skoro se mi zdá, že naše manželství
jsou proto tak nešťastná, že si to děláme sakramentsky lehké. Je
velice pohodlné přijmout od člověka slib, kterému nemůže dostát,
a za rok, když mu nedostál, se urazit a utéci. Myslím, že by bylo
mnohem těžší a také čestnější slibovat to, čemu lze dostát,
a skutečně to také splnit. Všechny tyto fantastické hloubky jsou
výmluvou, která se roztříští o první opravdu těžkou situaci, kde je
třeba se slušně zachovat. Ale proč si lidé neslibují, že nebudou nikdy
líní, aby přinesli domů v kapse pomeranč, kytičku fialek, zbrusu novou
tužku nebo kornout rozinek? Proč si neslibují, že se ráno objeví
při snídani umytí, vonící vodou a mýdlem, svěží a pečlivě oblečení
i v den po zlaté svatbě a každý den mezi tím? Proč si neslibují, že se
ve vzteku raději udeří, než by si vyčetli nějakou malou protivnost,
nechutnost, ošklivost? Proč si neslibují, že se budou vždycky o sebe
a o své zájmy zajímat, lhostejno, platí‑li ty zájmy historii umění,
kopané nebo sbírce motýlů? Proč si neslibují, že si vzájemně
ponechají svobodu mlčení, svobodu samoty, svobodu volného
prostoru? Proč si neslibují všechny tyto těžké „maličkosti“, které lze
vyplnit a které se přece nikdy neplní, namísto věci tak vedlejší, jako je
štěstí?
Má‑li mít manželství smysl, musí být postaveno na širší a skutečnější
bázi, než je touha po štěstí. Bože můj, nebojme se tolik trochu
toho utrpení, trochu té bolesti a neštěstí. Zkuste to jednou, postavte
se ve hvězdnaté noci tváří v tvář hvězdnatému nebi a dívejte se na
ně upřeně, upřímně, zaujatě celých pět minut. Nebo se postavte
někam na hory, ze kterých je vidět kousíček země z výšky, jakoby
z nebe. A uvidíte, že za chvíli uvěříte v důležitost života a nedůležitost
štěstí. Štěstí! Jako by možnost štěstí neležela jen a jedině v nás
samých! Jako by talent ke štěstí nebyl zvláštní talent, jako třeba
talent ke zpěvu, ke psaní, k ševcovině, k politice! Dejte jednomu
člověku všechno, oč si žádá, zahrňte ho láskou, dárky, výhodami
a vším, co si přeje, a přece nebude šťasten. A bijte druhého člověka,
že sotva dýchá, a třeba se mu přihodí, že jde po ulici, uvidí kupu
čerstvé mrkve, pokropené a svěží, nachové mrkve se zelenou natí,
a už bude šťasten.
Jsou dvě možnosti života: buď přijmout svůj osud, rozhodnout
a zařídit se, poznat jej a zavázat se k výhodám a nevýhodám, k štěstí
i neštěstí, statečně, čestně, bez smlouvání o krejcar, velkodušně,
pokorně. Anebo hledat svůj osud. Ale hledáním nejen že pozbýváš
sil, času, iluzí, správné a dobré slepoty, instinktu, hledáním ztrácíš
i vlastní cenu. Jsi stále chudší. To, co přijde, je vždycky horší než to,
co bylo.
A pak: i k hledání je zapotřebí víry a k víře snad víc sil než k životu.