Cesta k jednoduchosti Milena Jesenská

Radosti do deseti korun

Na mém psacím stole stojí v koutě, opřená o stěnu, reprodukce
Gauguinova obrázku. Veliké, rozlehlé nebe, pod ním moře a tři nazí
muži na koních, černých a bílém, brodí se vysokou trávou k přílivu.
Kdoví, vám by se možná ani nelíbil. Je to tak prostý a jednoduchý
obraz, tři lidská záda, tři záda zvířecí, pohyb svalů, linka moře. Ale je
tak něžný, tak jemný, až srdce bolí. Vypráví o cizí zemi, o neznámém
nebi, o člověku, jenž spatřil svět v tak sladkých barvách, že nebe
viděl růžové, moře šmolkově modré a tři koně a tři muže jako
smutné, melancholické písně barev před tím vším. Miluji ten obrázek
nejen proto, že je krásný, nejen proto, že vypráví o dalekém světě,
o neznámých krajích, ale také proto, že je kusem světa, který tolik
miluji, malý zázrak barevnosti, výkřik, výraz vesmíru. Našla jsem
ho u malého papírníka zaprášený za výkladem a stál deset korun.
Způsobil mi však více radosti než drahý dar, než veliký obraz
ve zlatém rámu. Až se mi přestane dařit čerpat z něj radost, zavřu jej
do psacího stolu a za několik měsíců, až se náhodou setkáme, vrátí se
mi příchuť lásky, malá sentimentální vzpomínka na dny, které jsme
spolu strávili. Na dně mého psacího stolu leží podobný obrázek,
vystřižený z nějakého časopisu, a jmenuje se „Slunci vstříc“. Jdou na
něm podle břehu moře muž a žena, ruku v ruce slunci a větru vstříc,
a není to ani krásný, ani cenný, ale velmi kýčovitý obraz. Nikdy se
ale neodhodlám vyhodit jej do smetí, veškerá touha třináctileté
holčičky, všechny pošetilé představy malého děvčátka visí na něm,
a usměji‑li se na něj, usmívám se přímo na svoje mládí, rovnou
cestou přes všechna léta dospívání.
Jak málo milují svět, kdo tvrdí, že k radosti jsou třeba peníze! Jak
chudí jsou ti, jež platí za potěšení penězi! A v jakém omylu jsou ti,
jež potřebují určité předpoklady, aby se radovali. Je to skoro štěstí,
stát s málo penězi, třeba i se zničeným srdcem, s hořem a starostmi
na rohu ulice, v zákoutí parku nebo na mezi v poli a nechat svět jít
kolem. Opravdu, opravdu, jak je možné člověka ochudit, když mu
přece nelze ukrást jeho touhy a snění? Založte ruce pod hlavou
a zadívejte se na svět. Na železnice, které ústí do ohromných nádraží,
na hlučné ulice, jimiž proudí život, na barevná mořská pobřeží, po
kterých se procházejí krásné ženy, na hudbu pod kaštany
s elektrickými lampami, na malé hokynářské krámky, kde na dveřích
cinká zvoneček a kde to voní po vanilce a naložených okurkách, na
tenisová hřiště velikých zahrad, na malé zahrádky okolo domků
nádražních hlídačů, kde kvetou měsíčky, slezové růže a astry,
na obrovské železné konstrukce, na oblaka, která plují po nebi,
na sochu Svobody, svítící v moři před New Yorkem, na malou kočku
naproti v trafice, na celý svět! Jste nešťastní, jste opuštění, jste
smutní? Oh, proč nejste více tuláky! Tuláctví je veliké, trvanlivé štěstí.
Tuláctví odnese člověka od hoře do cizích zemí. A poznáte‑li jednou
štěstí tuláctví, nikdy už nebudete nešťastní k smrti; v poznání, že svět
je veliký a my maličcí, leží záchrana lidí. A opravdu, je to skoro štěstí,
stát na ulici v poledním slunci a být spojen se světem srdcem, jež
jej tolik miluje. Je to skoro štěstí začínat z ničeho znovu.
Už jste někdy zkusili posadit se dopoledne do liduprázdné kavárny
na předměstí, srkat limonádu a prohlížet obrázkové časopisy?
Obrázkové časopisy a tlusté magazíny jsou to nejhezčí, co znám. Je
v nich celý svět. Krásné ženy, šaty, pruhovaná zebra, vlak, ujíždějící
s větrem o závod, vozíček s ovocem na ulici v Chicagu, auto pana X.,
kterého nikdy nepoznáte, kočka herečky Y., o které jste tolik slyšeli,
moderně zařízený pokoj s bílými, větrem vzedmutými záclonami,
kytice ve váze, nějaký hrad. Obracíte listy a myslíte na svět. Utekli jste
na chviličku ze svého pokoje do světa. Vracíte se domů obohaceni,
a nevíte‑li, že nesplněné touhy jsou právě tak radostné jako splněné,
nerozumíte touze a radosti. Paříž nemůže být ani tak krásná jako
moje patnáctiletá touha po ní. A neuvidím‑li ji nikdy v životě, přesto
pro mne znamenala záchranu z těžkých chvil: zřítí‑li se všechno,
pojedu do Paříže. Ve velikém hotelu na bulváru se dám najmout za
myčku talířů. Slyším už klapat umyté talíře o stolek, vidím se, jak
vycházím po práci s houskou a několika mincemi na ulici, plnou
krásných a elegantních lidí. Paříž! Paříž! Paříž! Jsem v ní, uprostřed,
pohlcená, schovaná, vydaná, volná, Paříž a já. S tímto snem, s těmito
zadními dvířky, co se mi mohlo přihodit? A co na tom, že snad nikdy
do Paříže nepojedu? Snad je to ošklivé, hlučné město, ale co na tom
záleží?
Už jste někdy vyzkoušeli štěstí vozit se? Veliké město má stovky
vozidel, která se hýbají. Lidé střízliví, neznající snění a tu podivnou
příchuť bolesti a štěstí, která vás přepadne najednou jako liják, mi
chtějí namluvit, že vozidla jsou tu proto, abychom se rychleji dostávali
z místa na místo. Umřela už opravdu všechna romantika na
světě? Není to štěstí, posadit se v neznámém městě do podzemní
dráhy v nahodilé ulici (jsou tu okna, krámy, plakáty, lidé, vozy, špína)
a vozit se? Jet bez cíle a s mořem času až na konečnou stanici?
Málo osvětlený tunel, hukot, plakáty, neznámí lidé. Vlak se chvílemi
vynoří z hloubky, vypluje na povrch, přeřízne kus ulice, polapí trochu
čerstvého vzduchu; zase nová ulice, noví lidé, žebrák, kobylka,
vůz s bandaskami, průhled do města. Srdce se zachvěje údivem,
širokou zvědavostí, oči se nestačí dívat. A už jste jezdili za noci na
střeše autobusu? Hlavu skoro u hvězd, ulici pod nohama, noční
chodce jako stíny před sebou, tisíce ztichlých, němých oken tváří
v tvář, tisíce zavřených osudů za frontami domů, zahrádky před
kavárnami, barevné lampičky, skleničky s limonádou? Není to krásné
vozit se z večera na kolotoči, výskající děti, obyčejně zprohýbané
pole za městem, hromada cihel a rozbitých hrnců někde opodál,
periferie nahá a barevná, tamto tmavé vzadu je poslední fronta
města a ta záře na nebi, která zaclání hvězdy, to je město za noci
k nebi hořící. Tam se vrátíš, do své čtverhranné škatulky, půjdeš tři
patra po točitých schodech, a na některém z nich bude sedět šváb.
Vklouzneš do pokoje a nalezneš tam na stropě viset nedomyšlenou
myšlenku a neprocítěný, neukončený pocit, oboje popadneš a vesele
vyhodíš z okna na dlažbu, protože jsi dobře naložený, protože ses
za městem vozil na bílém slonu s rudou čabrakou. A třeba se vám
někdy stane, že sedíte v drožce za malou, bílou kobylkou a jedete
bez cíle městem, ale to jen tak vypadá, ve skutečnosti v představách
jedete k někomu, koho milujete, stále blíž a blíž, díváte se na ulici,
ale vidíte tam jen jeho tvář, říkáte do vzduchu „dobrý den“ a říkáte
ještě mnoho pošetilostí. Jací jste tu ztracení, osamělí, hloupoučcí
a koníček se houpá a pohazuje hřívou a vy třeba nikdy nedojedete,
kam celý život jedete, ale cožpak to škodí, svět vás pojme, zachrání,
udiví, naplní, pak jednou vyplivne a bude po všem.
Už jste někdy strávili den v malém městečku? Všechno je
soustředěno na malém náměstí uprostřed, odtud se rozbíhají ulice
přímo do polí. Kavárnička tu je s červeným sametem a s nějakými
groteskními novinami, které vypravují neuvěřitelné, zapadlé, světu
nezvěstné události. Dočtete se, že i tady se lidé věší z nešťastné lásky
a vraždí děti, které přišly nedopatřením na svět, a hned vedle toho
najdete program kina, který už dva roky znáte. Kolem kavárničky se
do kulata krčí malé krámky, salám, dopisnice, boty a motouzy,
ementálský sýr a nakyslé bonbóny, všechno v nich dostaneš
najednou.
Napříč procházejí lidé, které už jsi někdy viděl na obrazech, ve snu,
v pohádce, jsou slavnostní, moudří, důstojní ve směšnosti a berou
život vážně. A k večeru, ještě za soumraku, ještě za stříbro šedého
světla visí veliký, hloupý srpnový měsíc právě nad středem protější
lomené střechy, tentýž měsíc, který právě v tom okamžiku visí nad
Monte Carlem, nad Paříží, nad Mississippi a nad bytem někoho, na
koho často myslíte přes míle vzdálenosti, pochop to, kdo dovedeš.
Stanička je tu maličká, už v polích, dvě břízky a jeden člověk
s červenou čepicí, a vlaky tudy projíždějí jakoby nedopatřením,
jedním z nich odjedeš, městečko zapadne a pokus se teď uvěřit, že to
byla pravda.
Podvečerní silnice! Bílé napjaté silnice za městem, vozové cesty
v polích, večerní klekání z města, není to štěstí? Věřte mi, není
rozechvění na světě, které by se nezrytmizovalo pevnou dobrou chůzí
po neznámé silnici. Všecka neštěstí unesete na silnici. Jedna, dvě.
Jedna, dvě. Neštěstí se dostává do pravidelných zákmitů, do pořádku,
jedna, dvě, jedna, dvě. Neštěstí se pere s nohama, srdce říká: to bolí
a nohy povídají: svět je tady, svět je tady. Srdce se pomalu otevírá,
převrací, něco se v něm překotí, přehází, pak urovná, uhoupá,
najednou se srdce zasměje. Nohy bolest usmýkaly, je po ní, svět je
tady, svět je tady. Ale teď se nezastavujte, teď ne, nebo budete
okamžitě znovu nešťastní. Teď jděte dál, stále kupředu, hodiny
daleko, až se vyčerpáte.
Zastavíte‑li se až tam, najdete v tom tichu, které se náhle rozlehne
kolem vás, když nohy umlkly, možná, snad – oh, neslibuji vám to
určitě – dvě slzičky, snad tři, máte‑li štěstí.