Cesta k jednoduchosti Milena Jesenská

O té ženské emancipaci
několik poznámek velice zaostalých

Obyčejně bývají všechny světové problémy velice odvislé od přírody
a řeší se přes všechny noviny, akce, boje a přednášky samy sebou,
svojí vlastní tíží a nezadržitelným postupem času. Všechny debaty
jsou tedy vlastně zbytečné už proto, že za každou debatou stojí
určitý člověk s určitou tváří, výchovou, osudovou ustáleností, a byla
by veliká otázka, je‑li člověk odvislý od mínění, nebo mínění od
člověka – zřetelněji řečeno: je‑li to člověk, který si nemůže pomoci
a musí mít takové mínění, nebo je‑li to mínění, které si nemůže
pomoci a musí mít takového člověka. Ale konečně celá moderní
individuální psychologie se podobá psu, honícímu vlastní ocas,
a tento skvělý proslov budiž věnován krupobití nesouhlasu, kterého
se mi dostane.
Tedy o té rovnoprávnosti muže a ženy. Vždycky – podotýkám,
že tento fejeton je nejskromnější mínění chudé žurnalistky, kterou
jsem, a žádným příspěvkem k sociálnímu sporu – mi to připadalo
velice prosté: k rovnému a stejnému právu je třeba rovných
a stejných výkonů. K možnosti rovných výkonů je třeba stejných
schopností. Proti všem bojům a důkazům o rovnosti schopností,
které se svádí už po léta, stojí veliký, nezaměnitelný a strašlivě
neproblematický přírodní zákon, že žena potřebuje devět měsíců, aby
zrodila dítě, a muž potřebuje několik okamžiků, aby zplodil dítě.
Nemyslím, že by se věci tak základní a tak podstatné daly jakýmkoli
řízením obejít. I kdyby – prosím: i kdyby – byla tato čistě fyzická
překážka v praktickém životě překonatelná, i kdyby žena v úřadě,
v továrně, ve vědecké laboratoři, ve státní službě, na politickém
fóru nebo na poli sportovním dovedla, mohla a směla – už v zájmu
dítěte směla – nedbat svého těhotenství a zastávat svou práci
nepřetržitě, jako by jej nebylo – nemůže a nedovede to ignorovat
vnitřně, prostě proto, že fyzické hranice nám přece jen nejsou dány
nadarmo, že se přece symbolizují v naší duši, v našich mozcích, že
se přehodnocují neviditelnými, tajemnými a všemu programu se
vymykajícími zákony v našich bytostech. Nejsem si jistá, věděl‑li
pánbůh, jaký nesmysl dělá, když stvořil člověka. Ale nestvořil přece
jednoho člověka, stvořil dva lidi. Kdyby se vůbec kdy mohlo mluvit
o stejnostech a rovnosti, nebylo by asi třeba, aby se tělo ženino tolik
lišilo od těla mužova, aby se tělesné funkce ženy tak málo podobaly
mužovým, nebylo by to na tom světě asi tak zařízené, že jsou třeba
šaty. Je možno a dokonce snad i záhodno debatovat proti všemu,
co stvořil člověk: proti parlamentu, drahotě, utlačování chudých
lidí, proti prostituci atd. Ale je dost bezútěšné bojovat proti přírodě,
která je a která je od lidských přání velice málo odvislá a která
staví princip mužství a ženství všude, mezi slony, vrabce, kapry
a kopretiny, právě jako mezi lidi. Ať je ten princip jakýkoli, je dost
těžké uvěřit, že by byl náhodný. A právě tak je těžké uvěřit, že by
bylo možné jej podvést i nejchytřejšími úmysly na světě.
Vždycky mi toto hlásání rovnoprávnosti a stejnosti připadalo jako
podceňování ženy. Nevím, kdo na světě by mohl rozhodovat, kdo je
schopnější, muži, nebo ženy, a co je to vůbec za úmysly, dělat takové
soutěže? Ale vždycky se mi zdá, že podceňování je, upře‑li se někomu
jeho místo ve světě a vykáže‑li se mu jiné, zcela lhostejno, zda menší,
nebo větší. Pro člověka je vždycky nejdůstojnější, dělá‑li to, co dobře
dovede. A není pravda, že by svět a země neměla místo pro každé
ze svých dětí, kde by se uplatnilo, je‑li počestné a statečné. Věřím
pevně, že každý člověk na celém ohromném světě něco umí, ať už
cokoli. Věřím nezlomně, že každý člověk na světě může žít, dělá‑li to,
co umí. Je to takřka přírodní zákon a země by se musela propadnout
hanbou, kdyby tomu bylo jinak. Ale na světě nelze podceňovat nic,
co je důkladné. Nechápu – ale skutečně nechápu – proč je menším
uměním udělat dobré boty než třeba proslovit dobrou parlamentní
řeč, proč je opovrženíhodnější uvařit znamenité knedlíky, nakreslit
dobrý plakát, vysoustruhovat krásný stůl než vystavět dům, napsat
drama nebo dělat zákony? Nejsou boty právě tak třeba jako zákony?
Není každá práce a každé zaměstnání maličkým řetězem díla veliké
kultury a není každá práce čestná, potřebná a krásná, je‑li čestně,
potřebně a krásně konaná? Myslím, že jedním z tajemství lidských
nespokojeností je, že mnoho lidí nechápe, že vykonávání povinností
a požitek se kryjí, nebo alespoň doplňují a podmiňují. Proto jsem
také nikdy nemohla pochopit, proč se takzvané ženské práce tolik
podceňují: prý žena není na světě jen proto, aby se starala
o domácnost.
Není domácnost a domov malým státem a žena v něm duší? Je
velice povrchní tvrdit, že vedení domácnosti sestává z vaření, šití,
praní prádla a generálních úklidů. Všechny tyto práce – a není už
samo sebou ohromným úkolem trpělivosti, lásky a jakési zázračně
moudré zdatnosti podvolovat se práci vlastně tak marné, která
přece každodenně beze stopy zmizí, aby byla každodenně znovu
nutná, a jež nikdy nikam nevyroste? – jsou vlastně vedlejší. Hlavní
je duše ženy, výraz její osobnosti, její schopnosti, měkký, tichý dar
tvořit v tomto světě několika stěn. Bože můj, pochopme přece už
jednou, že nejsou malé a velké věci. Že je jen jeden život, jeden veliký
životní proud, krásný a smutný a stejně mocný u všech a všude. Či je
to snad maličkost, proměnit čtyři stěny naplněné nábytkem ve svět,
kam by se muž rád a radostně vracel, kde by vyrůstaly děti v zdravé,
konflikty mládí a výchovy nezatížené, schopné lidi, kde by se přátelé
necítili stísněně nepříjemnou atmosférou buď erotického boje, nebo
erotické lhostejnosti, nebo erotické perfidnosti, kde by se prostě
dalo dýchat, dalo žít, dalo pracovat, dalo věřit v život? Jen ženy, které
to dokázaly, vědí, kolik ohromných obětí, ohromného odříkání,
práce, duševní síly spotřebuje takový životní výkon. Nemyslíte, že
výkon daleko větší, než je třeba řeč v parlamentě?
Zrodit děti není těžké. To dovede – a mnohem statečněji,
samozřejmě i moudřeji – každá kočka. Vychovat děti je však ohromná
věc. Myslíte si, že to každá matka dovede tak výborně jako každá
kočka? Podívejte se jednou pozorně, jak rezolutní, zdravá,
nesentimentální a přitom milující, naprosto spolehlivá a hygienická
máma je takové čtyřnohé zvířátko, které v době, kdy rodí, kojí a živí
děti, si nepřipouští pražádné myšlenky na svého muže. Kocour je pro
ni velice zbytečná a všude překážející věc, veliké, vyrostlé kotě,
se kterým je třeba mít trpělivost. Ale děti jsou podstatou, úkolem,
pýchou a smyslem jejího života. Nechoďte mi s tou povídačkou, že
zvířata jsou méněcennější než lidé. Neznáte je, pravíte‑li to. Už fakt,
že zvíře je krásné a tak málo lidí je krásných, dokazuje, že zvíře je
správné a člověk mylný. Kde najdete u člověka takovou harmonii,
vyjádřenou tělesně, jakou má třeba tygr, kůň, pes nebo jestřáb?
Vychovat dítě neznamená naplácat mu, když si polilo zástěrku.
Vychovat dítě znamená v první řadě být pevným člověkem, být
řádným, odvážným, uvědomělým, nelenivým člověkem. Znamená
mít ohromně veliké srdce. Je to snad maličkost?
A ženina úloha, ženino místo vedle muže není veliké? Přes své
velké výdaje energie a výkony mozku zůstávají muži vždycky dětmi,
hledajícími v ženě matku, přítele, někoho, kdo nese všechno
to podpůrné, celé lešení životní. Slabí lidé mívají ohromnou sílu
vytrvalosti. Je‑li žena slabší než muž, je její schopnost snášení –
jistě vyvinutá právě fyzickým faktem devítiměsíčního těhotenství
a bolestivých porodů – něco, co daleko přesahuje mužovy síly. Tato
hrdinnost a statečnost slabosti, tato odvaha a vytrvalost přirozené
pasivity – pasivity zase diktované fyzickým a sexuálním utvářením
ženy – není to stěžeň, který vždycky vydrží, síla, která nikdy
nezklame, podaná ruka, která vždycky zachrání?
Opakuji a všude to stále znovu nalézám: takové problémy se řeší
obyčejně samy sebou. Jednou ze vzácných ženských vlastností je, že
se žena stává takovou, jakou je nutno být. Je‑li nutné vydělávat
peníze, uživit děti, třeba i muže a sebe, dovede jistě a snad
svědomitěji a vytrvaleji vydělávat peníze, uživit sebe, děti i muže.
Dovede řídit továrny, automobily, vlaky, dovede studovat, dovede
zastávat úřady, dovede se prát o život kurážně, a v době války jsme to
dokázaly nespočetněkrát a dokazujeme to stále znovu. Ale všechna
tato zaměstnání zůstávají právě jen zaměstnáními a nestávají se –
u správné ženy – povoláním. Na dně svého srdce zůstává žena
vždycky ženou a matkou. Zůstane jí i přes všechny prapory ženských
otázek, a že jí zůstane, je její největší cenou.