Jaroslav Hašek Povídky II

Šťastný domov
XII.

Byla to výborná vražedná zbraň, velkolepá, a ještě velkolepější byl výbuch sebeobrany. Chtěl-li jsem již tenkrát to vyvést, upozorňuji, že byl jsem tenkrát nepříčetný. Ale nyní jsem to spáchal při úplně zdravém rozumu. Připouštím, že administrátora skolil jsem dobře mířenou ranou, jsa prchliv, ale ostatní, které jsem zastihl v redakci, postřílel jsem již bez hněvu, jaksi mechanicky, omlouvaje se každé oběti, že jsem proti ní trochu zaujat. Vím určitě, že vzhledem k tolika zabitým nebudu navržen k císařské milosti a že budu právoplatně oběšen.
Poslední dny mého života zde ve vězení neztrpčuje nic než to, že z vězeňské knihovny mně půjčili jeden starý ročník Šťastného domova.
Včera přišel advokát a oznámil mně, že můj nevlastní syn, malý Felix, je novou prémií Šťastného domova pro bezdětné předplatitelky, neboť ten časopis vychází dál, ježto se – jak vím – hlavní redaktorka zachránila, že si vlezla do samovařícího přístroje „Nurso“.
Sedím tedy klidně na slamníku a vzpomínám na minulé dny i na svou ženu v blázinci. Jest mně docela příjemně a rád se dám pověsit, beze vší lítosti, naopak, projevuji radost nad svým činem. Na světě mne nezajímá již nic než to, která předplatitelka dostane nečistého Felixe jako prémii.
Ku doplnění této tragédie dodáváme ještě krátký výňatek z referátu jednoho pražského deníku o popravě pana Thomse:
„… Když odsouzenec byl přiveden pod šibenici a byl pomocníky mistra W. svazován na nohou, s cynickým úsměvem zvolal: Šťastný domov přináší domovům štěstí!, přičemž si posměšně ukázal na krk!“
To byla tedy poslední slova toho pronásledovaného muže, který kdysi hrál tak vynikající úlohu v českém životě.