Cesta k jednoduchosti Milena Jesenská

Příčina, nebo účinek?

Jistě to není jen náhodou, že je tak málo činných a schopných lidí.
Po všem válečném a poválečném víru, v jakémsi takémsi zdánlivém
klidu a v klamné stabilitě tu najednou stojíme my všichni, jejichž
mentální vývoj spadá do posledních desíti let, s bezradnou otázkou:
jak žít? Naše generace dostala do kolébky místo daru energie kletbu
intelektuálních rozporů. Viděli jsme, jak se zřítil starý svět. To, co
je kolem nás, není svět nový. Je na nás, abychom jej vytvořili. Ale
právě my jsme hluboce zasaženi duchovní katastrofou. Není možné
se přetvořit k činu. Jsme jako kuličky na nakloněné ploše, řítící se
ještě jen jako důsledek všeobecného zřícení, a řítíme se proto, že
myšlenkově patříme ke světu, který už minul.
Patrně to odpovídalo hluboké potřebě, že právě v posledních
letech vznikly nové psychologické metody, které tvoří v dosavadních
poznatcích psychologie revoluci. Psychoanalytická metoda
a metoda individuální psychologie (prof. Freud a dr. Adler) spočívá,
laicky řečeno, v konstatování lidského podvědomí. Příčiny lidského
konání nejsou svobodné a jasně uvědomělé. V člověku se
shromažďují zážitky z dětství a ty vytvoří jeho tělesnou konstituci tak
pevně, že je člověk sevřen v jejich moci. Třeba už na ně dávno
zapomněl, ale v jeho podvědomí fungují tyto zážitky dále jako
podvědomý pohon jeho konání a ovlivňují vše, co dělá. Podle prof.
Freuda jsou tyto zážitky čistě sexuální a jiné důležité zážitky v člověku
nejsou.
Podle dr. Adlera je to snůška všelijakých zážitků, vůbec ne pouze
sexuálního rázu. Oba směry se však shodují v tom, že člověk nejedná
jednoduše, nýbrž každé jeho jednání, každý jeho pohyb je
směrnicí podvědomých pudů, které latentně žijí v každém z nás,
vytvořeny zážitky z dětství. To, co se člověku zrcadlí ve vědomí,
je jen slabým odleskem, nejasným, neuvědomělým, nepravdivým
pohonem skutku. Totéž, jenže nikoli vědecky, nýbrž umělecky, říká
všude Dostojevskij: člověk je uražený a ponížený. Člověk nezažívá
bolesti, nýbrž bolesti se mu stávají, přicházejí zvenčí, nedobrovolně
a despoticky, a pod jejich tíhou se stává tím, čím je. Nenávidí, krade,
miluje, koná dobro jaksi ne z vlastního rozhodnutí, nýbrž pod
vlivem. Sice pod vlivem vlastním, ale toto já je vytvořeno nátlakem
cizích vlivů, nedobrovolných zážitků. To nejsem já, který jedná,
nýbrž moje podvědomé já, které mne k tomu donutilo.
Není většího soucitu s člověkem nad tuto víru. S člověkem štvaným,
bezmocným, beznadějným. Ale není většího nebezpečí pro
člověka nad tuto víru, poněvadž domyšlena do konsekvencí, vede
přímo k nečinnosti a zkáze.
Lékař, individuální psycholog, praví: uvědom si podvědomé příčiny
svého konání. Objevíš‑li je, objevíš i chybu svého duševního
organismu. To, že nejsi činný a energický člen lidské společnosti,
je chybou tvého duchovního organismu. Jakmile si uvědomíš, kde
to vězí, napřímíš nemocnou vlastnost, která ti brání, abys zdravě
žil, a začneš zdravě žít. Avšak: jakým způsobem objasním svoje
PODvědomí? Moje PODvědomí je právě něco, co žije pod mým
vědomím. Právě podle této lékařské metody funguje lidský duch tak,
že všechny poznatky, o kterých člověk nechce vědět, samočinně
stlačí do podvědomí. Je‑li tomu tak opravdu, a je velmi
pravděpodobné, že je, je tato samospásná funkce v člověku
organizována jistě takovým způsobem, že člověk poctivě neví o svém
podvědomí a je patrně také neschopen sám vyhrabávat podvědomé
poznatky ze svého podvědomí, maje k tomu podvědomé příčiny: jinak
by právě už nebyly podvědomé. Musí mu tedy někdo pomoci,
a k tomu je zde lékař. Ano, ale lékař psycholog je také jen člověk
s fungujícím organismem a nesvobodnými, od zážitků z dětství
odvislými názory, protože je to právě psychoanalýza, která upírá
člověku každou individualitu a svobodu myšlení. Jeho názor na mne
a na svět vůbec, na to, co má být a co nemá být, je tedy čistě
subjektivní a nemusím mu nijak věřit. Dokazuje‑li mi například, že
jsem pasivní člověk proto, že se nechci činně zařadit do lidské
společnosti a tato zlovůle že je podvědomá, mohu mu odpovědět, že
za to nemůžu, že si to domýšlí a že mu odpouštím, protože vím, že
každý člověk je výslednicí a otrokem svých zážitků. Nemá to tedy
velký smysl, hovoříme‑li spolu, a to první, k čemu dojdeme po trochu
delším uvažování, je, že se nedá nic dělat. Neví, je‑li to pravda, či ne,
ale nesmí to být pravda, dokud uznáváme povinnosti, práci a dokud
chceme žít. Jsou snad určité pravdy, ale nesmíme si dopřát ten luxus
pronášet je hlasitě.
Připusťme, že by však byl někdo na světě, kdo by dovedl opravdu
jasně a objektivně objasnit moje podvědomí a opravdu přede mne
vyložit příčiny mého konání jako housky na krám: ani pak mi
nepomůže.
Ujasněním příčiny dávno ještě neodstraním příčinu. Konám‑li
něco, puzen nenávistí k lidské společnosti, a uvědomím‑li si to,
přesto nedovedu začít milovat lidskou společnost. Dopouštím‑li
se nějaké chyby proto, že mne někdy někdo týral a utlačoval moje
sebevědomí, a zkřivil tak ve mně zdravou důvěru ve zdar vlastního
počínání, a dozvím‑li se, že to souvisí ve mně tak a ne onak, nemohu
ještě tím vědomím narovnat svoji nemocnou sebedůvěru. Příčina
je jako organický úd duchovního těla. K napravení zlomeného údu
by byla zapotřebí alespoň nezlomná vůle, ale tady je háček
v psychoanalytické metodě: je‑li každá naše vlastnost závislá na cizích
vlivech, je i naše vůle závislá na cizích vlivech. Jestliže jsem dodnes
fungoval s nemocnou a podlomenou vůlí, má to podle
psychoanalytika příčiny v mých zážitcích z mládí. Vůle přece není
zboží na prodej a na objednávku, ale také vlastnost, která rostla
současně se mnou, a je‑li ochrnutá, nepřivede ji k životu jen pouhé
vědomí, že ji nemám. Dokud jsem však o svém podvědomí nic
nevěděl, zařídil to ve mně duchovní aparát, abych mohl žít. Žil jsem,
byl jsem, existoval jsem, domýšlel jsem se, že to jsem já, pro mne
za mne ve skutečnosti to byl třeba jakýsi živel, kterému omylem
říkám já.
Jakmile se však dozvím o svých podvědomých příčinách, nemohu
žít, jsem zničen. Nemohu ty příčiny odstranit, právě tak, jako jsem je
nevytvořil. Také však na ně nemohu zapomenout a vrátit se do přirozené reakce, dřívější přirozené naivnosti. Kdyby mi třeba někdo
vysvětlil, proč jsem despotický – protože jsem měl bolestně chudé
a nepatrné mládí, které mi na věky ublížilo a donutilo mě nahrazovat
si jeho nedostatky dnes, když jsem dospěl, na lidech – budu asi
velice opovrhovat svou vlastností být despotický. Budu vědět, z jak
nepěkných pramenů pramení, ale své chudé mládí, které mne tak
vytvořilo, sotva předělám. Stejně tak nezměním a nenapravím svou
potřebu být despotický, jelikož se vyvinula zákonitě a je ve mně
jistě vybalancovaná do té rovnováhy, která mi vůbec dovoluje žít
po tak chudém mládí. Nebudu už nikdy v životě moci něco
podniknout; jednat tak, jak jsem jednal dosud, nebudu chtít, a jinak
jednat nebudu moci. Vždyť v celém řetězci nutných příčin se
nezměnila ani jediná.
Napadá mě malá a nepatrná Meyrinkova povídka o ropuše
a stonožce.
Ropucha napíše stonožce dlouhý dopis: drahá stonožko, buď
tak laskavá a vysvětli mi, jak to vlastně děláš: kolikátou nohu zvedáš,
když posunuješ dvacátou pátou, kterou ohýbáš, když zvedáš třicátou
třetí, co dělá osmá, když natahuješ devadesátou, jak se krčí patnáctá,
když vykračuje devadesátá devátá, jak podpíráš čtyřicátou šestou,
když došlapuješ na padesátou pátou, a jak vysoko držíš druhou,
když stá dopadla na zem? Ubohá stonožka si to přečetla, a když si
chtěla uvědomit, jak to dělá, úplně zkameněla. Dokud o ničem
nevěděla, běhala, jak je stonožce zapotřebí. Uvědomění nebo snaha
po uvědomění ji přikovala ke kameni, a bojím se, že tam sedí dodnes.