Cesta k jednoduchosti Milena Jesenská

Trénink svalů a trénink vlastností

Když se někdy zamyslíme nad sebou, jsouce se sebou nespokojeni,
a pátráme, proč jsme právě takoví a ne jiní, shledáme, jsme‑li
upřímní, že to v nás vypadá podobně, jako vypadají stavby z cihel:
jedna vlastnost zapadá do druhé, na jedno poschodí se vrství druhé,
jedna vlastnost se opírá o druhou a podmiňuje druhou. Na první
pohled to vypadá, jako by bylo docela snadné nepříjemnou vlastnost
vytáhnout a zahodit. Jakmile bychom to však zkusili, zviklali
bychom povážlivě vlastnost vedle a vlastnost nahoře. Celá stavba by
dostala díru a hrozila by sesutím. Prohlížíme tedy vše podrobněji
a poznáme, že v nás nejsou nahodilé vlastnosti, že každé osobité
proč má své proto a že se to táhne nekonečně daleko. Mohli bychom
do toho zatahovat třeba i vlastní dědečky a třeba i další předky,
tu a tam bychom mohli něco uvalit na dědičnost, něco na výchovu
a něco na jiné vlivy. Mohli bychom v tom třídění užít nějaké
psychologické metody a mohli bychom to dovést tak daleko, že
bychom pak skutečně věděli, jací jsme. Běží o to, co si počneme
s tímto záslužným vědomím. Mně se zdá, že je docela jedno, mám‑li
svoji vzteklost po babičce, nebo mám‑li ji proto, že mi tatínek
v dětství natloukl (podle toho, ke kterému směru moderní
psychologie se přidám, podle toho také zařadím svoji vzteklost);
hlavní je, že bych si velice přála zbavit se jí a že to vypadá skoro
neproveditelně těžké. Obyčejně jsou lidé velmi pyšní na to, že si
ujasnili příčiny svých špatných vlastností – a jsou na tom rozhodně
lépe než ti, kteří nečiní ani tolik – a spokojí se s tím, že to občas
konstatují. Ale my potřebujeme nápravu, a to rychlou. Je třeba,
abychom vybředli, každý pro sebe a každý na svou pěst, z osobních
nedostatků. Je nesmírně důležité, abychom byli tak zdraví a dobří, jak
je to jen možné, a není mezi námi člověka, na kterém by nezáleželo.
Je proto důležité, že jen zdraví lidé mohou vychovat zdravou, novou
generaci, mohou tvořit zdravý celek a jen zdravý celek vytváří zdravý,
nový svět. Máme povinnost k sobě jen proto, že máme povinnosti
k ostatním, a v tomto ohledu není nic dost nepatrné a maličké, aby
to nestálo za námahu a práci.
Naše doba vykonává nesmírně mnoho pro tělesnou výchovu
a sport a dociluje znamenitých výsledků. Bojím se, že se však
dopouští opačné chyby, než se dopouštěl věk upřílišněné estetičnosti
před námi, že se stará jen o jednu stránku lidské výchovy
a zanedbává druhou. Vypěstíme si zdatná těla a dáváme zakrnět
disciplíně a duchovnímu uvědomění, a to je právě taková zakrslost,
jako bychom neznali čerstvý vzduch, účelný pohyb, ale byli vzdělaní.
Ovšem duchovní vzdělání závisí víc na snaze jednotlivce než
sportovní výchova, která je současně zábavou a radostí, ale snad
by bylo dobré učinit i tu duchovní výchovu radostnou a přístupnou
širokým vrstvám, neomezovat ji na učení, ale proměnit ji v zábavu.
Pokud se však staráme každý o sebe, nesmíme si především
nikdy říci větičku: „Já už jsem takový, co lze dělat?“ I když jsem
takový, mohu přece udělat mnoho. Řekněme, že bych měla
od přírody slabou a nevyvinutou paži, která by byla mnohem méně
zdatná než má druhá paže. Lékař by mi řekl: Cvičte svoji paži
takovými a takovými cvičeními! Zvedejte ji a napřahujte a dělejte to
desetkrát denně! Kdybych to dělala desetkrát denně, za měsíc by se
ukázalo, že moje paže sílí. Snad by se po dlouhé námaze vyvinula jako
má druhá paže. Zpočátku by to bolelo a dělala bych to nerada.
Jakmile bych však zpozorovala třeba jen nepatrné výsledky,
povzbudilo by mne to a na bolest bych zapomněla. Byla bych pyšná
na své nové síly a působilo by mi velikou radost, že nejsem mrzák, ale
zdravý, křepký člověk jako ostatní.
Taková zakrnělá paže je totéž jako zakrnělá vlastnost. Chybí
v duševní soustavě právě tak jako pažní svaly v tělesné a ovlivňuje
její celkové výkony právě tak jako ona výkony těla. Nepoddáme‑li
se a nespokojíme‑li se s pouhým konstatováním, že to máme po
babičce, nebudeme‑li si přespříliš lámat hlavu, odkud to máme,
a pustíme‑li se do přísného a železného tréninku, stane se nám jako
s tou paží: zpočátku to bude velmi nepohodlné a bolestné, bude nám
to všude překážet, vyvede nás to z kolejí a postaví to náš obvyklý
vnitřní pořádek vzhůru nohama. Jakmile však poprvé objevíme, že
se to povedlo, že jsme třeba vzplanuli vztekem, ale nedali to najevo
a nevylili si to na nikom, dostaví se ctižádost, která vodí dobrá
předsevzetí od pekel k úspěchu, a pak už to půjde každý den o kousek
kupředu a nakonec přijde den, kdy už vůbec nebudeme zlostní a kdy
se podivíme, jaký je rozdíl mezi tím, jací jsme dnes a jací jsme byli
dříve.
Je to tak se vším a je to to jediné, co „se dá dělat“. Můžeme trénovat
ctnost, jako boxeři trénují údery do koženého balónu, jako
závodníci trénují svaly, jako běžci trénují dech. Je to sice právě tak
namáhavé, ale alespoň právě tak záslužné.