CO SE TU DĚLO?

Z vašich příběhů - Co se tu dělo?
Náš čtyřletý Honzík byl první den ve školce a na mně bylo, abych ho odpoledne vyzvedla. Doma jsem sice měla čerstvě narozenou dcerku, ale manžel musel zůstat v práci, takže se nedalo nic dělat.
Auto jsme neměli a autobusem jsem si s oběma netroufla. Vyzvedávání tak bylo trochu komplikovanější a časově náročnější. Nejdřív odvézt dcerku v kočárku k babičce, pak sama pro syna do školky, zpátky k babičce a nakonec všichni tři společně domů.
Domů jsme dorazili poměrně pozdě. Honzík se jen zul a tak, jak byl oblečený, i s kulichem na hlavě se usadil do křesla.
„Svlíkni se,“ řekla jsem a šla napouštět vanu.
Nic.
„Honzíku, svlíkni se, prosím.“
Pořád nic.
Když jsem stejnou větu pronášela počtvrté a on stále seděl nehybně v křesle a totálně mě ignoroval, rozhodla jsem se ho trochu popohnat lehkým plácnutím. Chtěl se mojí ruce vyhnout a prudce se otočil. Moje ruka sice cíl minula, ale on naboural čelem do opěrky křesla.
Během několika vteřin mu vypučela ukázková boule.
V hlavě mi okamžitě naskočila jediná myšlenka: S tímhle ale zítra do školky přece nemůže. Co si pomyslí paní učitelka? Vždyť nás vůbec nezná! Co když na nás poštve sociálku?
Vzpomněla jsem si na osvědčenou metodu své maminky. Když jsme si jako děti někde uhnaly bouli, vytáhla z šuplíku plochý nůž a řádně ji „zamačkávala“.
Vydala jsem se do kuchyně.
Když mě Honzík uviděl s nožem v ruce, začal ze sebe rychle strhávat oblečení a u toho řval, jako bych ho snad chtěla zapíchnout.
Vzápětí mi došlo, že on si to zřejmě opravdu myslí.
Od zamačkávání boule jsem raději upustila. Aspoň že se svlíkl a bez jakéhokoliv dalšího trucování zalezl do vany.
Druhý den šel pro syna do školky manžel. Vrátil se poněkud bledý a Honzíka hned zahnal do pokojíčku.
Pak na mě spustil: „Prosím tě, co se tu včera dělo, když jsem byl v práci?“
„Co by se dělo? Vůbec nic se nedělo,“ odpověděla jsem zaraženě.
Zvedl udiveně obočí. „Opravdu? A víš, co mi říkala paní učitelka ve školce?“
Napadlo mě, že si určitě všimla té boule. A taky že jo, jenže o tu tak úplně nešlo.
„Prej jsi chtěla Honzíkovi nabančit, protože se nechtěl svlíkat, a když se bránil, tak sis na něj vzala nůž!“
Nevěřícně jsem na svého muže zírala. „Jak na to přišla, prosím tě?“
Manžel se začal smát. „Honzík jí to vyprávěl, když se ho ptala, jak přišel k tý bouli na čele.“
On se smál a se mnou to málem seklo. Už jsem se viděla, jak mě odvádějí z bytu v klepetech.
Naštěstí se ukázalo, že paní učitelka je od dětí zvyklá na ledacos. Všechno se v klidu vysvětlilo.
Po čtyřiceti letech, které od té doby uplynuly, je to jedna z našich nejoblíbenějších rodinných historek.
A Honza nikdy nezapomene dodat, jaké měl, chudáček, náročné dětství.
Zdroj Facebook - Hlavně se z toho ne....