Cesta k jednoduchosti Milena Jesenská

Individualismus a individualisté

Nyní je ve světě veliký strach: jak to bude s tím individualismem?
Výroba kolektivních předmětů, kolektivní výchova se vzmáhají,
jak roste počet lidí, je nás stále víc, zezdola dorůstají lidé nahoru
a seshora upadají lidé dolů, vyrovnává se to, panuje velkovýroba
předmětů a myšlenek, tovární výroba chrlí tisíce stejných předmětů,
máme dojem, že vše, co je naše, patří současně i jinému, nebo
alespoň může patřit jinému, je dosažitelné pro mnohé, nemáme
nikdy nic výlučně pro sebe a na nic nemůžeme ukázat a pravit, že
to patří jen nám. Lidé vracející se z Ameriky si stěžují na masy
stejných věcí a na masy stejně vychovaných lidí ve stejném prostředí.
Poukazují na úpadek kultury systematickým stíráním individuálního
rozvoje. Pronášejí obavy o budoucnost tvrdíce, že v době, kdy
budeme všichni stejní, zanikne svět.
Mám dojem, že to jsou upřílišněné strachy, a řekla bych, že jsou
velice nedůležité. Předně myslím, že velmi přeceňujeme tak zvanou
individuálnost. U nás trpí lidé snahou být individuálními a jen ze
strachu, že nejsou dost individuální, se nesnáší jeden s druhým.
Mezi umělci jsou skoro všichni stoupenci nějakého směru, co český
kumštýř, to směr, a mezi politiky jsou skoro všichni stoupenci jiné
strany, co český politik, to strana. Přijde nový člověk a vymyslí si
maličkou odchylku od původní ideje a ihned se prohlásí za jediného
správného zachránce a založí novou stranu. Lidé kolem něj ovšem
špatně snášejí, že mají být vedeni a že se mají organizovat v jeden
celek, ihned prosazují sklony k individualitě, vymýšlejí k odbočené
myšlence novou odbočku a konečně, nějaký ten chloupek v polévce
se vždycky najde. Tak se členíme a třídíme, jsme maličcí a nepatrní
a nikde není tolik stran a směrů jako u nás. Zato jsme individualisty
a pějeme každý svoji písničku. Přihlédneme‑li blíže, je mezi námi
pramálo lidí, kteří by řekli světu něco vskutku nového,
prvopočátečního a jedinečného, co ještě nebylo řečeno, a všechen
individualismus spočívá v neschopnosti pracovně se zařadit
do lidského pracovního celku.
Ženy se trápívají touto bolestí víc než muži. Bolí je, že mají nosit
stejné či podobné šaty, že mají bydlet v podobných domech, že
musí nakupovat podobný nábytek, nemají, čím by se pochlubily,
a sotvakdy se jim podaří mít něco lepšího, než má druhá. Někdy
je zoufalé, jak se nahrazuje nedostatek individuality třeba něčím
nepraktickým, bezúčelným a zbytečně drahým, ale za každou cenu
originálním. Vizitky se tisknou s vlastním, co možná nečitelným
podpisem, třebaže je vizitka proto, aby byla ke čtení. Dopisy se píší
na tmavě fialový papír, jen aby to bylo zvláštní, a protože každý
rozumný člověk užívá bílého. Šaty se batikují a všelijak znetváří,
jsou pak nepohodlné a drahé, ale jsou podivné a nápadné. Jak malá
individualita, která užívá takových prostředků, aby se uplatnila!
Myslím si, že podivný člověk dává najevo své podivnosti nikoli
zevnějškem, ale konáním. Tvoří neobvyklé věci, dělá podivně svoji
práci, má svůj způsob mluvy a svůj způsob jednání, všechno v něm
ovládají jakési tajemné zákony, které ho vytvořily právě tak a ne
jinak, a on opravdu nemůže jinak, je to vidět na všem, co činí.
Individualita, zjevující se ve fialovém papíře, je strašně pochybná.
Proč, řekněte mi, proč právě fialový? Proč ne zelený, červený, modrý?
Je to stejně ošklivé a stejně nepraktické a stejně „zvláštní“. Není
v tom naprosto žádná nutkavost ducha a nijaké organické utváření,
je to rozmazlený rozmar tvrdohlavce, jenž za každou cenu chce mít
tu „malou, ale svoji“ věcičku.
Individuální lidé to nemají tak laciné. Nedostávají pečetě své
originality v obchodě za několik korun, ale zasluhují si je peprně
a vykupují si je hodnotami duchovními. Jsou‑li pak opravdu božsky
individuální, září vlastním výrazem, a oblečte je navlas jak
dvacet jiných lidí, stačí, aby udělali dva kroky kupředu, usmáli
se nebo zamračili, řekli větu, podali ruku, a snad stačí i mnohem
nepatrnější věci a na první pohled uvidíte, že to je člověk osobitý
a svůj, a osobitost že tu proudí z hlubokého, vnitřního, zaslouženého
pramene.