Jaroslav Hašek Povídky II

Historie poučná a odstrašující.

VII.

První vycházka pana Tenkráta s panem Banzetem po třínedělní nemoci, datující se od slavnostního oběda
„Jak jsem rád, drahý rekonvalescente, že opět můžete vyjít na čerstvý vzduch. Že vás to již také mrzelo ležet v posteli?
Byla to nutnost, můj příteli, potřeboval jste jako sůl odpočinku a klidu. Že nepochopujete, zdali to byl klid, když moje celé příbuzenstvo dělalo vám návštěvy a ptalo se po vašem zdraví?
Milý rekonvalescente, z toho je vidět, jak získal jste si srdce všech nás, jak pečovali jsme o vás… Že jste byl hned zdráv druhý den po tom slavnostním obědě?
Nikoliv, vy jste nebyl zdráv, neboť měl jste žaludeční katar. Že jste neměl žaludečního kataru? Měl jste, neboť udělalo se vám špatně, když požil jste silná jídla. A kdo po požití silných jídel zvrací, ten má přece žaludek zkažený.
Abych vám to nepřipomínal? Vidíte, milý příteli rekonvalescente, že váš žaludek není ještě teď v pořádku, když zmínka o silných jídlech je vám nemilá. Že jsme ten váš žaludeční katar odhlasovali s paní Krathauerovou, ačkoliv to nebyla žádná pravda?
Hochu pozdravující se, paní Krathauerová je výborná paní. Pozná hned, jako nejlepší lékař, co komu schází, věřte, že je zde v městě mnoho nejlepších rodin, které obrací se na ni s největší důvěrou, a její péči máte co děkovat, že dnes můžete jít se mnou ponejprv po třech nedělích na procházku. Že jí děkujete, ale že do vás lila tolik odvarů, že teprve po třech nedělích je vám lépe?
Drahý rekonvalescente, milý pane Tenkráte, ani nevíte, jak uvažovali jsme o prostředcích, které by vám pomohly, jak u nás doma radili jsme se všichni, co vám má ona uvařit.
Dáme mu pít hřebíček, uradili jsme se, a vy jste pil hřebíček. Když viděli jsme, že vám to nepomohlo, zas jsme se radili.
Dáme mu pít zeměžluč, navrhla Markétka. Dali jsme vám pít její odvar. Opět žádný účinek.
Což šalvěj s hořkým jetelem? navrhla má paní. Dobrá, pil jste šalvěj s hořkým jetelem. Zas žádný účinek.
Ani nevíte, co jste vyváděl.
Skákal jste z postele, musili jsme vás s paní Krathauerovou držet, pořád chtěl jste jít pryč, že prý vám nic není, chtěl jste se obléknout a klel jste, hochu, hochu! Musili jsme vám schovat šaty a boty, jinak byste byl provedl nějakou nepředloženost.
Pak jste zas křičel, že máte hlad. Že jste musil křičet, když den co den dostával jste jen šálek polévky, jednu žemli a dvě vajíčka naměkko?
Drahý, uzdravující se pane Tenkráte, při žaludečním kataru hlavní věcí jest dieta. Že jste však neměl žaludeční katar, ale teprve že vám zkazila má teta žaludek těmi břečkami? Odpouštím vám, milý příteli, neboť rekonvalescenti jsou velmi nedůtkliví a žádný snad nechce z nich uznat obětavost jich ošetřovatelů.
Že to byla oběť z vaší strany, polykat po lžičkách heřmánek, šalvěj, hořký jetel, zeměžluč, a že jsme vás znásilnili? Příteli uzdravující se! Každému nemocnému zdá se, že ho lékař znásilňuje. Proč prý jsme na vaši žádost nezavolali lékaře? Aby někdo jiný kromě nás radoval se z vašeho uzdravení, to nechtěli jsme dopustit. Dnešní den je svátkem pro celou naši rodinu, možno říct svátkem pro celé město. Každý večer u Koruny ptali se všichni po vašem zdraví, pan okresní hejtman, pan děkan, řídící, pan starosta, a mohu vám svěřit, že to byl návrh pana hejtmana, abyste polykal malé kousky ledu.
Že to ani svému největšímu nepříteli nepřejete? Rozmilý pane Tenkráte! Co nemocných považovalo již lékaře a rádce za svého nepřítele, lék jest hořký, ale uzdravuje.
Abych vyřídil všem váš dík za ony projevy? Vyřídím, samo sebou se rozumí, neboť zejména někoho budou těšit ta přátelská slova. Ještě nevíte koho?
Mohu vám svěřit, že v celém městě jest sice mnoho těch, kteří byli zarmouceni nad vaší nemocí, ale že nejvíce byla zarmoucena jedna mladá, hezká slečna, která ve dne v noci probděla v pláči a na modlitbách, prosíc nejsvětější rodičku boží, aby se za vás přimluvila u božího trůnu a vás svou svatou, mocnou přímluvou uzdravila. Každý den chodila do kostela a tam u oltáře na kolenou vzývala svatou Pannu, abyste opět byl zdráv… Že se vskutku stal zázrak? Drahý hochu, milý kolego rekonvalescente, přímluva nevinného dítěte způsobila tu zázrak, díky též našemu ošetřování.
Naše Markétka to byla, která den co den před oltářem svaté Panny boleslavské vzývala nebe za vaše uzdravení! Že jste si to hned myslel? Vím to dobře, neboť vše mně již řekla paní Krathauerová, za nocí, kdy v horečce zmítal jste se na svém lůžku, slýchávala, jak jste volal Markétku. Ó Markétko, Markéto, tak jste volal. Že se vám tím ulevilo? Drahý hochu, ne my, ale ona má největší podíl na vašem uzdravení.
Že jí tedy děkujete? Vyřídím, a jakou radost bude mít! Ona byla, abych tak řekl, vaším strážným andělem. Její přítomnost vždy ukolébala vás v posilující spánek. Kdykoliv objevila se s paní Krathauerovou u vás, spal jste okamžitě a po vaší tváři rozprostřel se blažený úsměv. Vsázím se, že ve spánku cítil jste její přítomnost, že zdálo se vám o ní. Pořád že se vám o ní zdálo? Jak bude šťastna, až jí to povím.
Ale, hochu drahý, proč máme to zachovat jako tajemství, proč bychom neměli ji učinit šťastnou a odměnit ji tak něžným způsobem za její neskonalou péči o vás? A nyní mám pro vás radostnou novinu. Dnes večer uchystáme vám malé překvapení. Paní Krathauerová uspořádá totiž na počest vašeho uzdravení přátelský večírek, kterého zúčastní se naše celá rodina. Že vám tluče srdce? Hochu, známe to. Vždyť přijde také Markétka naše s tlukoucím srdíčkem, he, he. Jdu nyní ještě cosi domů vyřídit, a proto zajisté budete tak laskav a počkáte malou chvilku na mne. Buďte zatím sbohem, drahý hochu! Ihned se vrátím!…“
„A nyní vám povím,“ řekl mně pan Tenkrát, zapaluje si nový doutník, „co jsem dělal, když pan Banzet zašel do průjezdu…“