Jaroslav Hašek Povídky II

Historie poučná a odstrašující.

VI.

Pan Tenkrát vypravuje o slavnostním obědě u pana Banzeta a o všem, co působilo na něho neobyčejným dojmem.
„Když jsem přesně o půl dvanácté dostavil se do jejich domácnosti, řekl pan Banzet: Chtěl jsem již jít pro vás. Nato byl jsem představen paní Banzetové a jejím dcerám. Kolik těch dcer bylo, nevím, neboť jich bylo tolik, že jejich počet mne omráčil. Bylo mně asi tak jako tomu, kdo dívá se na ohromné lesy nebo ohromný oceán či na skupinu horstva. Vím jedině, že jsem byl nejmladším z celé společnosti a že všechny ty jeho dcerušky uváděly mne do rozpaků svým stářím. Když mně Markétka podávala ruku, podíval se pan Banzet významně na mne a řekl: Vy se již trochu znáte.“
Paní Banzetová měla pak ke mně řeč tohoto obsahu: Velectěný pane! Toužila jsem vskutku vás poznat osobně, neboť můj manžel vyprávěl mně o vás tolik roztomilého a pěkného, že jsem ho stále vybízela, aby vás k nám pozval na oběd, neboť nemohla jsem s dcerami se již dočkat, abychom vám nestiskly ruku jako příteli našeho tatínka. On je samé: Pan Tenkrát řekl to a to, pan Tenkrát vyprávěl to a to, pan Tenkrát píchl se dnes pérem do ruky, pan Tenkrát atd., jen o vás povídá celé dny. A Markétka, naše nejmladší, nemohla se také ani dočkat, aby si s vámi nepohovořila, neboť vaše vzdělání je vynikající a ona toužila již dávno, aby mohla si s někým pohovořit o umění. Je chudáček jako ptáček v kleci. Kdybyste ji slyšel hrát na piano, božínku milý, tu srdce vám skáče radostí… Ona by mohla dobře koncertovat a veřejně vystupovat, ona ale nechce, dítě drahé…
Ale mama… – Vidíte, jak je skromnou, musíš zatím panu Tenkrátovi něco zahrát, jen jdi a nestyď se. Ona je taková, jako dítě… – Ale mama… – Jen jdi, Markétko, zahrej tu svou zamilovanou…
Slečno, prosil jsem, račte mně něco zahrát. – Jen jdi, vybízely ji sestry, a tak jsem šel s ní do salónu následován množstvím ženských hlav, s kterými na mne vyčítavě dívalo se líčidlo na tváři, na obočí, na rtech, a všechny ty dámy pohlížely na mne, jako by mne chtěly sníst, a mně bylo asi tak jako Napoleonovým vojákům v Egyptě, když k nim Napoleon řekl, ukazuje na pyramidy: Nezapomeňte, že na vás dívají se tisíciletí…
Pan Banzet posadil mne do houpací židle u piana, slečna Markétka položila hubenou ruku na klávesy a první akordy zazněly a zaburácely salónem…
Její fantazie, pravil pan Banzet s nadšením, které se stupňovalo každým úderem do klávesů.
Není-liž to něco znamenitého, horoval, opíraje se o lenoch mé houpací židle, takže jsem musel vynakládat veškerou svou sílu, aby mne nepřekotil.
Znamenité, řekl jsem, lituje toho, že pro tento okamžik nejsem hluchý, neboť co jsem slyšel, trhalo mé nervy. A Markétka hrála, sestry její pomalu mizely jedna za druhou, až zůstal tam jen pan Banzet, Markétka a já, kterým ona hrála stále svou fantazii, fantasticky dlouhou, která mne bodala v uších a pohlavkovala mé nervstvo na místech nejcitlivějších.
Znamenité, bručel pan Banzet, opíraje se stále s větší tíží o houpací židli, pak jen bručel cosi, tíže na lenochu byla větší a větší, až konečně nebylo pochyby o tom, že pan Banzet usnul, tak jak byl o ni opřen.
Má situace byla kritickou. Obával jsem se pohnout a udržoval rovnováhu v houpací židli, zatímco Markétka hrála zuřivěji a zuřivěji.
Konečně opustily mne síly a já trochu povolil, spící pan Banzet tlačil na lenoch, židle se zahoupala, mé nohy vznesly se nahoru, hlava šla k zemi a já se velmi krásně překotil, přičemž mimovolně mé nohy zachytily jako do kleští krk pana Banzeta, přetahujíce ho přese mne, kterýmžto pohybem byla rovnováha vyrovnána, ale zas ztracena, neboť pan Banzet sjel bleskurychle na druhou stranu takovým obloukem, že srazil z piana svíci, rozbil rám na noty, křiče Ježíšmarjá svým basovým hlasem, do kterého vnikal písklavý hlas Markétčin: Jé jé jé jéjéjé… a můj tenorový, vycházející zpod překocené houpací židle: šmarjá, Josefe…
Když vrazila pomoc do salónu, nebyl jsem již člověkem ležícím na zemi, nýbrž opět pořádným hostem, který na otázky ustrašené hostitelky odpovídal, že se mu nic nestalo, že se převrhla jen židle. Nakonec dali jsme se všichni tomu do smíchu, jen pan Banzet zatlačoval si bouli na čele střenkou kapesního nože, odváděn jsa svou chotí, které vykládal, jak se opřel o lenoch. Slyšel jsem z vedlejšího pokoje přísný hlas její: Podruhé nepij tolik vína ráno, co si on pomyslí… Další slova zanikla v novém akordu na piano, které bohužel zůstalo bez pohromy. Slečna Markétka opakovala svou fantazii. Zas se její sestry vytratily jedna po druhé, zanechavše nás bez svědků naší rozmluvy: Nikdy jsem neslyšel něco tak pěkného…
Myslíte?
Nejenže myslím, slečno, jsem o tom přesvědčen, vaše nadání a to, co jsem slyšel, opravňuje mne k výroku, že výkon váš je beze všeho přehánění báječný.
Vy mně tolik lichotíte?
Nelichotím, jsem přímý člověk, kritizuji jen zcela rozumně vaši skladbu, o které dovoluji si tvrdit, že je nejhezčí, kterou jsem kdy slyšel…
Mluvil jsem tak asi čtvrt hodiny a dokázal, že hlouposti se nemusí mluvit jen o počasí, nýbrž o všem, a že je velmi lehké opakovat v jiné formě, co člověk před chvílí řekl.
Konečně byla zde již paní Banzetová, ke které Markétka řekla, že se se mnou skvostně bavila, načež paní hostitelka pohrozila jí prstem, řkouc rozšafně: Ty diblíku.
Šli jsme do jídelny, kde mne přese všechny protesty posadili na čestné místo, tlačíce mne do ramena, na levé paní Banzetová, na pravé její manžel. Paní Banzetová bručela jakousi modlitbu, jako že budem z ruky boží něco přijímat, a mísa s polévkou šla kolem, neboť já odmítl jsem první si vzít, podávaje ji úslužně paní Banzetové.
Jen žádné upejpání, pravil pan Banzet a nalil mně sám prvnímu polévky, pak teprv brali si ostatní.
Vedle seděla Markétka, o které říkala paní Banzetová, že jí jako ptáček.
Jen papejte, slečno, řekl jsem jí citlivě, načež pan Banzet poznamenal: Polévka je grunt a maso špunt. Lžíce zazvonily a polévka byla snědena. Přinesli malé kalíšky, takové náprstky, do kterých nalili malaga. Patrně chtěli napodobit nějakou slavnostní hostinu. Markétka měla bledé rty, poněvadž barva z nich polévkou přešla do jejího žaludku.
Jedna ze slečen, když utírala si ústa ubrouskem, měla jednu tvář bledou a druhou růžovou.
Bylo tak zajímavé pozorovat, jak se obličeje mění, upotřebuje-li se ubrousku. Jedna z dcerušek měla jedno černé obočí a druhé světlé. Ubrousky se hned odnášely…! A slečny chodily na jemné pokynutí matky, do kuchyně prý, a vracely se s novými barvami na lících…
Jídla byla: krůta se švestkami, řízky s hráškem, nějaké ryby smažené, srnčí ragú a knedlík, pudink, který kromě jména nic pudinkovatého na sobě neměl.
Markétka to připravovala do trouby, Markétka to klepala, Markétka strouhala žemličku… já pak jen dohlížela…, tak vybízeli mne, abych si bral.
Jedl jsem způsobně, naslouchaje, jak kolem mne všecko mlaská a odfukuje…
Pilo se víno kyselé a mizerné. To jste jistě nepil tak dobré, křičel na mne pan Banzet, Prosit! Sklenky zazvonily, vypili jsme všichni naráz a já dělal co možná příjemný obličej…
Když přišla černá káva, pocítil jsem nevolnost jakousi v žaludku a stále se mně zdálo, jako by mně vězelo cosi divného v hltanu, jako by tam byl vlas. Dráždilo mě to tak, že žaludek se mně obracel, a já sedě naproti zrcadlu pozoroval jsem, jak bledost objevuje se na mé tváři. Něco tak strašného jsem nezažil. Promluvit jsem se neodvážil, neboť… Zkrátka, dělal jsem dojem, že přežvykuji… Potil jsem se a najednou udělalo se mně tak špatně, že nevěda, co činím, vyběhl jsem beze slova z jídelny, div nevyrazil dveře kuchyně, a hnal se zoufale na pavlač, kde našli mne skloněného přes zábradlí, ne jako hosta, ale jako člověka z rodiny, který chová se zcela nenuceně. Na hosta to bylo příliš hrozné, co jsem si dovolil… A dole na dvoře dva vepříci dívali se na mne okem vděčným a na ně pomalu mezi jinými padl i zlatý vlas roztomilé Markéty…
Pan Banzet odváděl mne za chvíli bledého a třesoucího se domů, kde položil mne do postele ujistiv, že Markétka lítostí omdlela nad mou chorobou…
„Teď si vzpomínám,“ řekl pan Tenkrát, ukončuje své vypravování o slavnostním obědě, „ta modlitba před obědem zněla: Pane bože, otče nebeský, požehnej nám těchto darů, které budem z tvé ruky přijímat…“