Jaroslav Hašek Povídky II

Historie poučná a odstrašující.

VIII.

Zběhl od praporu…
„Když kroky páně Banzetovy ozvaly se těžkopádně na dřevěných schodech, uvážil jsem rychle svůj duševní stav.“ Bylo mně jak vojákovi, který nemoha už snášeti týrání svých představených, prchá ze stráže, opouští prapor, utíká. I já, rozhodnut, okamžitě obrátil jsem se rychlými kroky a zahnul za roh, dívaje se obezřetně, zdali nevychází již pan Banzet z domu. Ujistiv se v klusu, že nehrozí mně dosud žádné nebezpečí z té strany, zahnul jsem do Dušní ulice, a nedbaje udivených zraků kolemjdoucích, klusal jsem stále větším a větším tempem. Řídící učitel díval se právě z okna, když běžel jsem Dušní ulicí nahoru, a za mnou křičel stále pan řídící: Zdráv, příteli?
Z Dušní ulice skočil jsem do ulice Svatoprokopské, poraziv malého hocha, který se mně do cesty připletl, a běžel do kopce, kde stanuv udýchán, rozhlédl jsem se po okolí. Na konci ulice Svatoprokopské viděl jsem zástup lidí, kteří ukazovali na mne rozčíleni mým tryskem v tiché ulici. Někteří běželi tím směrem, kde jsem stál, a tu já bez rozmyslu běžel do lesíka pod kopcem, nedbaje cesty a prorážeje si stezku vysokým žitem… V lesíku, prodrav se houštím, razím si cestu mezi ostružinami a malinami, veden snahou stále kupředu běžet, abych neviděl za sebou ono proklaté město N.
Konečně dostihl jsem silnice, která vedla do hlubokých lešínských lesů. Zastavil jsem se na okamžik, abych nabral dechu a naslouchal, zdali nikdo za mnou neběží, a pak dav si do úst šátek, jak viděl jsem dělat závodníky, v mírném tempu běžel jsem silnicí asi půl hodiny z kopce do kopce, a když kol silnice zašuměly první duby lešínských lesů, klesl jsem do trávy pod stromy…
Můžete nyní napsat pro čtenáře, kteří mají rádi popis krajiny, toto: Zvednuv se za chvíli, pozoroval jsem okem strategickým krajinu, která rozdělena byla pruhy polí a lesy na čtyry nestejnoměrné díly. Lesy, černající se v pruzích dlouhých na zelené půdě luk a světlých polí, dodávaly jí dojmu špatně ostříhané hlavy, na které holič nechal schody. A mezi těmito jednotlivými pruhy černé a světlé barvy bělaly se obrysy obcí, z kterých věže kostelíka jako vztyčené prsty dívaly se na oblohu, z které slunce odpoledního dne plodného léta svítilo na červené střechy po požáru nově vystavěných domků a odráželo se leskle, s nádechem modravého nebe na hladině několika rybníků, které odtud vyhlížely jako oči rozkošné krajiny…
K tomu sluší dodati, že vánek, který musí být v každém vypravování, nesl ke mně z doubraviny tu zvláštní vůni třísla a rozkládající se prsti, která člověka povznáší do veselé nálady.
Rozkošná krajina, ona vůně, obloha jasná, světlo letního odpoledne, ticho a pocit svobody působily na mne, že jsem se blaženě usmál a čtverácky zahrozil směrem k N.
Pak jsem se opět pohodlně natáhl do vonné trávy, oddávaje se roztomilým myšlenkám, jak asi pan Banzet vyvaloval údivem oči, když vyjda z průjezdu mě na chodníku neviděl. Jak se rozhlížel kolem pátravým pohledem, jak kroutil hlavou a jak šel rychle, šeptaje si: On je asi za rohem – na roh Dušní ulice, kde nespatřiv mne, kroutí poznovu hlavou a zoufale dívá se kolem…
Tak asi přemýšlí každý vojenský zběh, když uteče ze stráže. Myslí si: Co asi dělali, když přišli k boudě a mne tam nenašli? Desátník koulí očima a křičí: Wo ist der Esel? Der Esel ist nicht da! odpovídá stráž, která ho má vystřídat. A pak, jak je pro zběha veselé, když si vzpomene, že desátník zuří, šikovatel chce dát zavřít desátníka, kadet nadává, důstojník už dal desátníka zavřít, hejtman hrozí zastřelením a řve, že kadet měl už dávno vidět na očích tomu chlapovi, že chce utéci, pátrání a zběh se zatím někde při těch vzpomínkách směje, natažen v trávě nebo v obilí…
Ale najednou zběh dostane strach, že ho chytí a že ho zavrou…
A ten strach jsem dostal náhle též já. Pan Banzet, pokračoval jsem v uvažování, když mě za rohem nenajde, půjde domů ke mně s nadějí, že se mně snad udělalo špatně a že ležím doma, nemoha vydržet čekání na ulici. Doma paní Krathauerová zvěstuje mu, že nejsem v posteli.
A s novou nadějí půjde mne pan Banzet vyhledat ke Koruně. Že snad špatně slyšel, když jsem mu povídal, aby čekal zatím na chodníku?
A s novou nadějí půjde mne pan Banzet vyhledat ke Koruně. Že zde byl pan Tenkrát posledně před třemi týdny? vyhrkne pan Banzet ze sebe, vy se, příteli, snad mýlíte. – Nebyl zde, řekne číšník. To šel tedy k panu řídícímu, pomyslí si ten dobrý pán, zašel za roh do Dušní ulice, pan řídící se díval asi z okna a pozval ho nahoru.
A již vidím, jak u pana řídícího pan Banzet vykřikne zoufale: Že běžel pan Tenkrát ulicí nahoru, jako když mu hlava hoří? Že se splašil? Rány boží, jakous to, bože, seslal na mne zkoušku! Markétka bude mít z toho smrt!
Je tedy již na stopě. Vyptává se, kudy jsem běžel, a doví se, že Dušní do Svatoprokopské a odtamtud na městský kopec.
Nu a pak, uvažoval jsem, vydají se za tebou, aby tě chytili, proto nesmíš ztratit ani okamžiku a hodně daleko jim zmizet.
Zvedl jsem se rychle z trávy a dal se do nového klusu, který později zmírnil jsem v rychlou chůzi po silnici jako mlat. Nemyslil jsem nyní na nic jiného než urazit pokud možná co největší počet kilometrů od N. S jakou radostí pozoroval jsem označení kilometrové, jak těšil jsem se, když v rychlé chůzi zachytil jsem na kameni 9.1, 9.2, 9.3, 9.4, 9.5, 9.6, 9.7, 9.8, 9.9, 10 km a zas dál 10.1, 10.2, 10.3, 10.4, až 10.9, 11 km a kupředu bystře jsem kráčel a každých těch desetkrát sto metrů zanechávalo v mé duši větší a větší počet jistoty, bylo mně jako závodníku, který tuší, že jeho protivník je daleko za ním, jako zlodějovi, který ohlédnuv se nevidí již četníka…
A opojen tím míháním se kilometrových kamenů, neustával jsem v chůzi, šel lesy, poli, vesnicí a opět dále do lesů, počítaje 15.6, 15.7, 15.8, 15.9, – 16 km, 16.1, 16.2 až 17 km a od 17 km nanovo…
Zatím již sklonil se večer nad krajinu. A s tím večerem, tak často popisovaným, ozval se krom dojmů večerních hlad a únava, nesmírný hlad a báječná únava.
Naštěstí docházel jsem právě k vesnici a zmírnil kroky.
Zůstaneš zde někde v hostinci přes noc, občerstvíš se a ráno půjdeš dál…
Nějaký dobrý tatík na samém kraji obce na mou otázku odvětil, že nejlepší hostinec jest U Hraničařa.
A tento hostinec získal si vbrzku mé sympatie, když byly mně předloženy znamenité klobásy se zelím a pivo, které shledával jsem mnohem lepším než u Koruny.
Hostinec byl velmi útulný, pravý typ takového vesnického hostince, kde visí kalendář místo novin, do kterých čtenář nahlédnuv obohatí své zkušenosti pravdivou představou života pana hostinského a jeho rodiny, neboť poznámky jadrné a krátké, psané hostinským, mnohem více baví než nudná povídání kalendářová.
Bavilo mne prohlížení oněch poznámek, takže zabavil jsem se mile, pije občas výborné pivo a užívaje párátka jako člověk, který jest zcela spokojen a příjemně si krátí nerozčilující četbou zažívání.
Některé poznámky mne rozesmály. Tak kupříkladu poznámka napohled velmi nevinná: Došlo víno. Dne 4. června obdržel jsem objednaných 50 litrů vína. Dne 5. července prodal 50 litrů vína do Záhonic a padesát ulužil do svého sklepa… Téhož dne narodila se mi dvojčata…
Tato poznámka mne velmi rozveselila. Jak často člověk v situaci sebebídnější dovede být náhle vesel a zapomíná na všechno, na nebezpečí, které přestál, na nebezpečí, které ho snad ještě očekává.
Hostinský sám přičinil se, abych byl hodně vesel, neboť usmíval se tak nehorázně vlídně, že mohl být považován za nejšťastnějšího člověka nebo za nějakého šaška u panovnického dvora středověkého.
Kdykoliv objevil se u mého stolu, který způsobně pokryl za pomoci své ženy bílým ubrusem, tvářil se tak pitvorně vesele, a co bylo nejlepší, onen charakteristický úsměv neopouštěl ho, ani když mně nesl pivo, doutník, který ochotně zapaloval…
Ten jeho úsměv působil i na mne. Usmíval jsem se také vlídně a v srdci usídlil se mně pocit úplného bezpečí, kteroužto myšlenku rozváděl jsem dál, bubnuje prsty na stůl, nad kterým visela petrolejová lampa, jak zítra ráno, odpočinuv sobě po dnešní túře, půjdu vesele dál, až přijdu na některou stanici, odkud pojedu do Prahy! Hurá, ať žije svoboda! Jen pryč za každou cenu! –
A vtom, co tak uvažuji, otevrou se dveře…
„Co je vám?“ lekl jsem se, neboť pan Tenkrát zbledl.
„Nic mně není,“ zasmál se pan Tenkrát příšerně, „jen tolik ještě dnes vám musím říci, že ve dveřích objevil se pan Banzet, Markétka, pan řídící a ještě jeden muž… Ostatní vám povím až zítra, neboť ona vzpomínka mě rozčílila. Podejte mi laskavě trochu vody…“
Když pan Tenkrát odešel, přeškrtl jsem nadpis tohoto vypravování Výklady páně Banzetovy a nadepsal: Utrpení pana Tenkráta…