Jaroslav Hašek Povídky II

Historie poučná a odstrašující.

IX.

Dopadený zběh činí odvážný pokus útěku.
„Není třeba poznamenat,“ počal druhého dne vyprávět pan Tenkrát, „že zjevení se těch lidí účinkovalo na mne velmi neblaze. Byl jsem ochromen, nikoliv ohromen, ochromen v pravém slova smyslu, takže mé ochromené nohy vypověděly mně službu. Nemohl jsem utéci otevřeným oknem, které bylo právě za mým stolem. Postavil jsem se a ani z místa hnouti jsem se nemohl, ačkoliv objímali mne jeden po druhém. Napřed objala mne slečna Markétka, divoce jako rozpustilé děcko, pak vážně a otcovsky pan Banzet, nato přátelsky pan řídící učitel, jen cizí neznámý muž stál vzpřímen u dveří, nespouštěje mne z očí.
Všechny tyto projevy dály se bez hlesu. K hlasitějším projevům dala podnět slečna Markétka, propuknuvší náhle v pláč: Jak jsem ráda, že jsme vás našli.
A pan Banzet, stoje přede mnou, tiskl mně opět a opět ruku, vzdychaje: Chválabohu, že jste, že jste, že jste…
Pan řídící pak volal: Co vás to jen napadlo, co jen to vás napadlo, co napadlo vás to jenom?
A nyní posadili se všichni kolem mne, když klesl jsem na lavici, a pan Banzet spustil: Milý hochu, to nám to dalo práce, než jsme vás našli, to jsme se najeli kočárem, nohy mám roztřesené a kolena jako z rosolu, drahý hochu. Bůhví co vás přimělo k tomu, abyste tak náhle zmizel, a poděkujte zde panu řídícímu, že uvedl nás na pravou stopu, a tamtomu pánovi u dveří, který má hostinec na městském kopci, který vás, příteli, viděl, jak běžel jste na silnici lesíkem. V každé obci jsme se po vás ptali, a co slyšet jsme museli od lidí! Jó, ten běžel tady odpůldne jako švec z jarmarku. Docela tak to povídali…
Neplač, konejšil pan Banzet Markétku, která štkala, všechno jsme to šťastně přestáli a bude, dá pánbůh, opět dobře.
Ano, můj milý pane Tenkráte, ubohá Markétka, co zkusila, nedovedete si pomyslit. Jakmile uslyšela, že vás napadlo v zamyšlení rychleji kráčet z města, hned běžela služka do lékárny pro voňavý ocet, kterým jsme jí tak dlouho třeli skráně, až přišla k sobě, a první její slova byla: Já viděla v mdlobě pana Tenkráta… A již nedala nám pokoje, až jsme ji vzali s sebou do kočáru. – Musím být při tom, pravila (jen se nerdi, dítě), až s pomocí boží nalezneme pana Tenkráta, zdravého a živého, neboť že žije, praví mé srdce… Ano, tak básnicky se vyjádřila a nato jsme jeli a našli vás, našeho milého pacienta… Že jste zdráv?… O tom nepochybujeme – a našli vás, našeho milého pana Tenkráta, veselého při sklenici piva, zadumaného… a odvezeme si ho pěkně domů… Koníčkové budou podkůvkami dupat a my pojedem s naším milým kolegou opět do domova, spokojeni a šťastni, že náš pacient… Že jste nám už jednou řekl, že jste zdráv? – Nu ovšem, neříkáme snad, že jste nějak chorý, inu, rád býváte zamyšlen, a tak v zamyšlení přemítaje nepozoroval jste ani, že se vzdalujete z města. Šel jste stále kupředu, zapomínaje na vše kolem sebe, není-liž pravda, pane řídící?
Ano, odpověděl tento, tím dá se vše vysvětlit.
Ale, řekl pan Banzet, jaksi rozpačitě se tváře, vyvedli jsme jednu hloupost, neměli jsme brát Markétku s sebou, neboť ráno bude po celém městě plno klepů, že Markétka jela hledat pana Tenkráta, ano, milý pane, že vás jela hledat, bude tak podezřelé a klepy o tom…
Kterýmž klepům, vpadl jsem mu do řeči, udělám radikální přítrž…
Vy byste tedy chtěl, zvolal radostně pan Banzet, slyšíte to, pane řídící, Markétko…
A nežli jsem se nadál, ležela mně Markétka v náručí, plačíc štěstím…“
„A vy?“ tázal jsem se.
Pan Tenkrát zvedl se z pohovky a procházel se zuřivě po pokoji, utíraje si pot s čela.
„Já,“ pravil, „dal jsem se pak za chvíli jako beránek dovést do kočáru, kde seděl jsem strnule, maje na svém rameni hlavu Markétčinu a na jednom koleni ruku pana Banzeta a na druhém ruku pana řídícího, kteří tím dávali najevo svou radost, zatímco jsem přemýšlel, jakým způsobem bych mohl utéci.“
Kočár jel rychle po rovině, až když přijel ke kopci, zmírnil svou rychlost, čehož použil jsem k odvážnému činu. Lví silou setřásl jsem ze sebe Markétku, pana Banzeta a pana řídícího, vyrazil dvířka kočáru a zmizel ohromným skokem v lese, kterým prchal jsem, nedbaje křiku, kupředu…
Slyšel jsem za sebou volání: Chyťte ho! Pomóc! Chyťte ho! Pro Ježíše Krista, chyťte ho! Běžel jsem v temnu nočních stínů, křovinami stále kupředu, hledě se zachránit…
Další události snad znáte, příteli. Vyprávěl jsem již, jak k ránu usnul jsem na mýtině, a když vyšlo slunce, jak šel jsem dál lesy k nejbližší vesnici, odkud bylo na stanici jen tři čtvrtě hodiny cesty. Odpůldne o šesté hodině byl jsem již v Praze… Tím skončil jsem svou historii a nyní můžeme jít někam se občerstvit, neboť vzpomínky na to, co jsem ty poslední dny zažil, rozčilují mne a činí zesláblým…
Šli jsme do vinárny, a když jsme se rozloučili, slíbil mně pan Tenkrát, že zítra přijde mne opět navštívit…