Jaroslav Hašek Povídky II

Má drahá přítelkyně Julča

III.
Někdy se stávalo, že kromě radostí způsobovala mně má přítelkyně Julča trpké chvíle, poněvadž neporozuměla, co si vlastně přeji. Když jsem sedával na zahradě, často nechápala, jak vypadá ten předmět, který chci, aby mně z domu přinesla na zahradu. Dnes, rozpomínaje se na ty drobné události, nabývám přesvědčení, že jsem si nepočínal systematicky. Třebas byla sebechytřejší, leckterým pojmům nerozuměla hned. Přiznávám, že to byla chyba výchovy. Byly to někdy věci, které se napraviti nedají. Doufám však, přijde-li mně někdy do ruky jiný exemplář roztomilého psohlavého paviána, že se přičiním, abychom si oba počínali rozumněji.
Stalo se totiž, že jednoho nedělního odpůldne přišlo k nám několik cirkusových artistů, pátrajících po nějakém zvláštním zvířeti.
Mluvili napřed na dvoře s Čížkem, který zcela volně dal průchod své obrazotvornosti a nabízel jim zprvu nějakého velmi hodného velkého hada, kterého máme na vychování u jednoho rolníka nedaleko Prahy, aby nedostal psinku. Podotýkám, že to bylo v neděli odpůldne, kdy Čížek melancholicky před domem pod stromy nádvoří měl popíjet svých šest lahví piva.
Občas zařval směrem k psinci, kde psi všeho druhu štěkali na výletníky, vlekoucí se prachem Bělohorské silnice: „Lehneš!“
Psi ovšem spustili ještě větší štěkot a nadávali tak dlouho, až Čížek přestal je napomínat.
Toho dne bylo toho však víc než šest lahví, a Čížek proto stával se romantickým u přítomnosti artistů. Slyšel jsem ho, jak z nešťastného hodného hada s psinkou přešel na jednohrbého velblouda, kterého máme v jedné rodině u Plzně.
Starší z artistů kýval přesvědčivě hlavou, kdežto mladší neustále říkal: „Není možné, tvrdím, že to není možné.“
Čížek však pokračoval dále v líčení našeho bohatství, takže jsem si připadal jako nějaký neznámý druh pevniny, oplývající zvířaty všeho druhu.
„Máme, vašnosti,“ slyšel jsem Čížka, „jednoho klokana menšího, krátkosrstého, druhého huňatého většího. Oba jsou dobrý do vody, ten mladší také výborně staví uši. Máme je uschované v jedné oboře, a kdyby vašnosta si přál, dopíšeme mu korespondenčním lístkem, co by stál ten párek.“
„Není možné, tvrdím, že to není možné,“ již jako ze zvyku opakoval ten mladší pán. „Nu, a co vlastně máte zde na skladě?“ tázal se konečně ten starší, „psy jsme již viděli, ale to nestálo za mnoho, poněvadž…“
Udělal nyní zdrcující kritiku našeho psince. Nelíbila se mu předně čerstvě natřená harlekýnská doga. Říkal jsem sice Čížkovi, ale on zapomněl, když jí udělal krásné skvrny, postříkat ji sikativem. Dopoledne se doga postavila někde pod okap a barva pustila.
Mladšímu se zas nelíbil velký řeznický pes, o kterém Čížek tvrdil, že je to jediný exemplář mastifa v Evropě, který byl kvůli dojmu uvázán třemi obrovskými řetězy ke kůlu, neboť mastifové jsou nejhroznější psi a do Čech nebyli dosud přivezeni, takže je to jedno, co se vlastně ukáže interesentům. Mladší byl rozhořčen, že představený mu mastif počal zdálky podávat tlapu a radostně vrtěl ohonem.
Kritika byla zlá, do které starší vpadal vždy bručivě: „Nu, a co nám ještě ukážete?“
Bylo vidět, že Čížek si počíná velice rafinovaně, napínaje jejich zvědavost do nejkrajnějších mezí.
„Pak tady máme holuby,“ klidně pokračoval Čížek.
„Cože?“ křičeli oba hrozivě, když vtom Čížek slavnostně řekl: „Dovoluji si vašnostem doporučiti co nejlépe paviána psohlavého. Jsou oba na zahradě, pavián i pan šéf.“
Tak jsem se seznámil kvůli Julče s bratry Schneidrovými, artisty v různých cirkusech. Mladší měl cvičené prase a to ho živilo po tři roky. Pak ztratil angažmá, prase snědl a dělal nezranitelného fakíra. Jednou se však přece doopravdy zranil, dostal otravu krve, zanechal fakírství a dělal augusta se svým starším bratrem.
Rozhovořil se o tom, že by potřebovali nějaké zvíře, které by je doplňovalo.
Mezitím Čížek vrátil se ze dvora od kůlny. Toho dne totiž byla Julča zavřena v kůlně za trest, poněvadž se nějak dostala do piana, které se jí podařilo rozebrat sice jen částečně, ale s mnohem větší rychlostí, nežli by se to podařilo zkoušenému ladiči pian.
Přinesla s sebou ta dobrá duše klávesy černé i bílé, takže piano mělo velmi příjemné mezery. Byl jsem tomu povděčen, poněvadž chodívala k nám vždy dvakrát týdně hrát dceruška našeho účetního. Pan účetní měl však v pianu schovanou láhev kontušovky, kterou Julča při té příležitosti vypila. Bylo tedy nutno slečnu Julču zavřít, aby v ráži nevyvedla nějaké nepříjemnosti.
Návrat Čížkův nebyl nijak radostný. Vyhlížel utrápeně a vzal mne stranou.
„Pane šéf,“ zanaříkal, „ono to asi nepůjde, vona ta vopice má vopici.“
Řekl jsem mu, aby zanechal slovních nechutných hříček a spěl rychle k jádru věci.
„Je to moc těžká řeč s ní,“ pokračoval zoufale, „ona se nechce oblíkat. Napřed jsem ji oblékl do těch šatů s vlečkou a ona si chtěla vzít přes to kroj Tyroláčka. Pak jsem jí řekl, že to může udělat, když chce se před pány objevit jako Tyrolák, aby ale počkala, až jí ty dámské šaty svléknu. Ona tedy si dala říct, ale jak měla tyroláčka na sobě, chtěla si přes to zas natáhnout dámský úbor. Tak jsem to s ní stáhl všecko, zde to nesu, aspoň ukážeme těm pánům, jak si pěkně chodí.
Ale to není všechno,“ řekl ještě smutnějším hlasem Čížek, „tak jsem chtěl aspoň, aby pánům ukázala, jak umí jezdit na kole, a přinesl jsem jí kolo. Sedla si na kolo a najednou vyjela ze vrat, nabrala to druhou stranou po silnici a je pryč.“
„Je úplně pryč,“ dodal sklesle, „a oni nám to nebudou věřit, že vůbec něco takového máme doma.“
Také nám to ovšem nevěřili. Marně Čížek ukazoval plesový úbor Julčin, kroj Tyroláčka a láhev, ze které pije.
Mladší byl strašně drzý. „Na tohle vám nedáme žádnou zálohu,“ křičel, „velblouda máte u jedné rodiny v Plzni, klokany v jedné oboře a teď vám najednou ujede psohlavý pavián na velocipédu, když nám ho máte ukázat. To je zatracená náhoda, pane.“
Starší mluvil něco o podvodech a ironicky zvolal:
„Panstvo nám dokonce ukazuje láhev, ze které pije, vždyť je to obyčejná láhev od piva.“
Vyšli s příkrými výrazy o naší nesolidnosti z našeho podniku. Ve vratech se ten mladší obrátil, a zastavuje nějakého úplně cizího pána, řekl ukazuje na mne: „Tomuhle pánovi ujel psohlavý pavián na velocipédu.“
Julču jsem marně dlouho do noci očekával. Ráno slyšel jsem z kůlny hlas Čížkův: „Tak ty jsi se tedy vrátila. Kde máš kolo? Pověz, kde máš kolo?“ Julča se nepřiznala.