Jaroslav Hašek Povídky II

Má drahá přítelkyně Julča

II.
Ten psohlavý pavián jmenoval se Julča. Byla to neobyčejná krasavice. Měla protáhlý nos, stříbrně hnědou krátkou srst s vůní pižma, hnědé oči a malý, inteligentní ohon, tak krátký, že to opravňovalo k nadějím, že potomstvo jejího rodu během dalších generací ohon ten úplně ztratí. Dostala se k nám podivnou shodou okolností. Nějaký drezér opic koupil ji ve Stellingách u Hamburku od Hagenbecka. Měl celý penzionát. Julči dostalo se pečlivého vychování. Během dvou let naučila se ta opice oblékat si sama jakousi zamazanou plesovou toaletu s dlouhou vlečkou nebo kroj Tyroláčka s pérem za kloboukem. Pak ji učili jezdit na malém velocipédu do kruhu, jíst vidličkou a nožem, pít z láhve. V tom penzionátě ji též naučili vyplivovat velmi uměle pecky třešní do terče. Slečna Julča prospívala na duchu i na těle a byla naděje, že odnaučí se chytati si blechy ve společnosti, škrábati se vzadu a hledati domnělé vši na hlavě svého učitele a lidí ze svého okolí.
Obětavý učitel konečně si umínil, že svou žačku předvede v pražském Varieté. Napřed ji chtěl kvůli reklamním článkům představiti v redakcích denních listů. Upustil však od toho, když v první redakci Julča sežrala důležitý článek, který měl přijíti do večerníka, a když polila šéfredaktora inkoustem. V té redakci byli pak bohatší o zkušenost, že drezéři opic dají se snáze vyhodit než psohlaví paviáni. Učitel Julčin byl již dávno na chodbě, ale Julča byla stále ještě v redakci. Seděla nahoře na knihovně a prohlížela zeměpisný atlas, který sebrala na stole, a s patrným zájmem vytrhávala jednu mapu za druhou. Šéfredaktor s dvěma redaktory uzavřeli se v telefonní budce a radili se, co mají dělat s tím daleko přes metr měřícím ďáblem s hrozným chrupem, který zatím strhl domácí telefon a házel oknem na ulici různé rukopisy se stolu šéfredaktorova. Julča otevřela si však důstojně dveře na chodbu a objavši učitele kolem krku sestoupila s ním do automobilu, kterým přijeli.
Od té doby s ní pan Hardey nechodil po pražských redakcích a s hrůzou očekával, jak dopadne její vystoupení ve Varieté.
Skvěle nedopadlo. Když ji přivedl za ruku na jeviště v kroji Tyroláka a uklonil se, což Julča velmi způsobně opakovala, měl krátkou řeč k obecenstvu, v níž nazval Julču osmým divem světa.
Julča zprvu netečně pozorovala své okolí, pak podívala se dolů do orchestru a zmizela mezi hudebníky. Z orchestru vyskočila však velmi rychle mezi přední stoly v publiku s houslemi v ruce a sedla si na stůl před jakéhosi staršího pána, který se na ni z leknutí počal dívat kukátkem. Obecenstvo jalo se tleskat, poněvadž myslilo, že to patří k programu. Julča spokojená tím úspěchem praštila houslemi milého pána přes hlavu a zmocnila se jeho kukátka. Pak počala skákat ze stolu na stůl, roztrhala na jedné dámě blůzu, hodila kukátkem po vrchním číšníkovi, vyšplhala se na galérii, odkud házela dolů do přízemí klobouky. Obecenstva zmocnila se panika.
Marně křičel pan Hardey z jeviště, aby se nebáli, že je to velmi hodná krotká opice a že to za chvíli obecenstvu vynahradí předvedením vycvičeného krotkého tygra. Sál se vyprazdňoval s neuvěřitelnou rychlostí. Konečně vnikli tam nahoru na galérii sluhové a po velkém zápase Julču svázali. Pokousala při tom svým pěkným chrupem jednoho z nich tak, že ho musila ochranná stanice odvézt do nemocnice. Když tedy bylo vše uvedeno do pořádku a policie vytlačila od pokladen davy žádající bouřlivě o vrácení vstupného, uznal pan Hardey za vhodné mně telefonovati.
Učinil tak bez rozpaků: „Haló, dověděl jsem se, že kupujete rád senzační zvířata, to velice chválím. Považujte mne za svého dobrého přítele, který vás nechce nijak zklamati. Viděl jste někdy opici, která si utírá nos do kapesníku?“
Odpověděl jsem mu, že ano, neboť mně samému podařilo se jednou vycvičiti tak opičáka druhu rhesus. Ten nosil dokonce malý kapesník neustále při sobě v lícních torbách své tlamy. Když chtěl si utřít nos, vytáhl jednoduše z úst kapesník, nos si do něho utřel a zas kapesník klidně strčil do úst. Prodal jsem ho jedné baronce, která z toho obdivuhodného opičáka dostala žaludeční katar.
„Haló,“ pokračoval pan Hardey, „začínám právě tím, čím vy jste v drezúře skončil. Viděl jste opici, která jí vidličkou a nožem?“
„Ano, pane impresário, měli jsme dokonce magota bezocasého, který byl tak vyspělý, že ty nože polykal. Dali jsme ho pitvat, a tak jsme dostali celý příbor pro šest osob zase domů.“
„Haló,“ bylo slyšet jiný hlas u telefonu. (Byl to tajemník podniku.) „Haló, zkraťme to po obchodnicku. Jedná se o velmi krotkou opici, psohlavého paviána. Víte, je to ta zázračná Julča, co byla na plakátech. Jezdí na kole, pije z láhve, převléká se do plesového úboru s vlečkou, do šatů Tyroláka a umí mnoho jiných legrací a žertovných kousků. Přenecháme ji vám s celým zařízením za dvě stě korun. Neradi ji dáváme pryč, ale není zvyklá obecenstvu. Ostatně jsme tam u vás za chvíli.“
Odzvonili mně do uší a za čtvrt hodiny přivezli automobilem Julču svázanou provazy jako zlosyna. Dali jsme ji dolů do kuchyně, kde se vařilo pro tucet psů a kde bylo několik štěňat. Ta zalezla strachy do kouta, kde vyčkávala za lítostného kňučení, co se bude dít dále.
Smluvil jsem cenu za Julču s těmi pány na sto šedesát korun, její toaletu přidali mně zadarmo a nějak se nápadně rychle se mnou rozloučili. Po jejich odjezdu zavolal jsem sluhu Čížka a poručil jsem mu, aby psohlavého paviána rozvázal. Klekl přede mnou na kolena a zapřísahal se, že musí pečovat o svou matku, což nebyla pravda, poněvadž před delším časem utekl z domova. Když viděl, že i to není nic platno, žádal o zálohu pět korun na mzdu s podotknutím, že se musí na tak vážný a nebezpečný podnik posilnit. Spokojil se však dvěma korunami a odešel dodat si kuráže.
Přišel za tři hodiny. Viděl jsem ho otvírat vrata u plotu a Čížek zmizel v domě. Chvíli bylo slyšet nějaký hluk dole a pak bylo ticho. Podíval jsem se ještě, zdali jsme za Čížka zaplatili Úrazové pojišťovně, a přesvědčiv se, že ano, méně znepokojen sešel jsem dolů.
Opatrně otevřel jsem dveře kuchyně. Bylo vidět, že Čížek provedl svůj úkol. Při slabém světle petrolejové lampy na zdi bylo viděti tklivý obrázek. Čížek přemožen tím, jak si za dvě koruny dodával kuráže, ležel na posteli, když byl předtím rozvázal Julču, která patrně myslila, jak ji svazovali, že ji zas něčemu novému učili. Upotřebila tedy provazů, jichž byla zbavena, a svázala Čížka do kozelce. Ubohý Čížek při tom spal a ležel na posteli jako balík. Julča snesla kolem něho všechna štěňata, která našla, a hledala nyní něco Čížkovi ve vlasech. Štěňata tiše a moudře očekávala, až na ně přijde řada.
A tak se Julča seznámila se mnou. Rozvázal jsem Čížka, přičemž mně ona pomáhala, a pak vzala mne za ruku a nepustila se mne, takže chtěj nechtěj musil jsem ji vést nahoru. Tam jsem jí dal jablko a chleba. Od té doby byla by mne snad ani na krok neopouštěla, kdybych byl dovedl to co ona. Neuměl jsem však skákat ze stromu na strom, odtud na římsu a po římsách na střechu. Pozoroval jsem také, že ji mrzí neobyčejně, že se neumím houpat na visacím lustru.
Týž večer, kdy k nám přišla, vyskočila na visací lustr a marně mne lákala, abych tam vylezl za ní. Nebyl by nás však jistě udržel, neboť přetrhl se pod tíhou toho samotného paviána psohlavého. Velký petrolejový lustr spadl dolů, lampa explodovala, chytily jednotlivé kusy nábytku, pak záclony, podlaha. Zatímco jsem telefonoval pro hasiče, utekla Julča oknem a naproti na stromě dívala se na neobyčejné plameny, které šlehaly ven.
Když přijeli hasiči, musili Čížka vynést ven, poněvadž spal velmi klidně. Julča trochu ztěžovala záchranné práce, poněvadž se přiblížila ke stříkačce a počala se střídavě houpat na obou ramenech. Ti, kteří byli přítomni, tvrdili, že Julča pomáhala hasit. Velmi o tom pochybuji. Mohli též tvrdit, když později si jednou v noci udělala výlet na Malvazinky do hřbitovní kaple a houpala se tam na zvonu, že šla zvonit umíráčkem za onoho zřízence elektrických drah, kterého před chvílí potkala a vzala mu čepici, z čehož dobrého muže ranila mrtvice. Bylo to však velmi milé stvoření. Přinesla mně tenkrát, abych se nezlobil, ze hřbitova plechovou tabulku: „Zde odpočívá můj milovaný manžel. Těš se na shledanou!“
Když byl požár uhašen, odebral jsem se s Čížkem a s Julčou do jediného zachráněného pokoje v přízemí. Julča rozumně usedla na pohovku a pomalu trhala nějakou vestu, které se zmocnila při té panice někde v sousedství. Nepatřila nikomu z nás, a tak jsme jí nebránili v jejím počínání.
Čížek seděl též klidně a mlčky u stolu a pozoroval Julču.
Náhle řekl ujišťujícím hlasem: „Sto šedesát korun není docela nic moc za ni. Řekl bych, že je moc laciná.“ Dal jsem mu pohlavek. A tak jsme všichni seděli tiše, já, Čížek a Julča s cizí vestou, každý přemítaje o svých záležitostech až do jedenácti hodin v noci.
Po jedenácté hodině vzali jsme Julču za ruce a odvedli ji do zahrady, do velké klece po pštrosovi nandu, kterého nám sežraly jednou v noci krysy. Když jsme ji chtěli zavřít, sáhla si do úst a vytáhla odtamtud ocelové kapesní hodinky a podávala mně je.
Zavřeli jsme ji přes tento úplatek a já, podávaje hodinky Čížkovi, řekl: „Co tomu říkáte?“
„To je zvláštní,“ odpověděl, „já bych tak dlouho nevydržel mít hodinky v hubě.“
O hodinky se nikdo nepřihlásil. Nosil jsem je až do předloni. Šly velmi přesně a byly bicí. Soudil jsem z toho, že náležely nějakému zámožnějšímu diváku, který se šel podívat, jak to pěkně u nás hoří.
Julča si pomalu zvykla na nový domov, jenom hospodyni Fany neměla ráda. Patrně proto, že ta měla víc toalet než ona. Ubohá Julča měla jen jednu sukni, s vlečkou sice, ale byla to přece jen hrozná chudoba. Tak se stalo, že jednoho dne, když přišla nahoru, otevřela si dveře do pokojíku slečny Fany a prohlédla si její toaletu. Byly to pěkné nové šaty, které ležely tam přes židli. Julče se víc zprvu zamlouvala blůza než sukně. Vlezla do blůzy, ale poněvadž to na ní viselo, zkusila to obléci opačně. Vlezla hlavou do rukávu, který musel povolit, aby to na ní řádně padlo. Půl blůzy však vláčela za sebou přes ramena. Zkusila to tedy sundat a natáhla si druhou přetrženou část rukávu přes nohy a zbytek si uměle otočila kolem hlavy jako turban. Ani to se jí nelíbilo, jak tvrdil Čížek, který se na to oknem se zájmem díval a přitom prý byl zvědav, zdali Julča roztrhá při té toaletě také tu novou sukni slečny Fany.
Přišel také do kuchyně a oznámil to hospodyni velmi jasně a stručně: „Slečno Fany, už je to hotovo.“
„Co?“
„Už je v tom.“
„Kdopak?“
„Julča ve vašich nových šatech. Půl hodiny jí trvalo, než se do toho dostala. Tamhle jde ke psinci.“
Přišel jsem také k tomu, když Julča pyšně v nové toaletě šla se představit do našeho psince tuctu zvědavých psů. Chodila s nějakým klackem v ruce kolem klecí. Psi dávali najevo svou radost velmi živým štěkotem. Měli také krásnou a zajímavou podívanou. Ze sukně slečny Fany udělala si Julča jakousi tógu, velkolepě přehozenou přes jedno rameno. S druhého visel jí předek blůzy s lesklými knoflíky jako část přehozeného husarského dolmanu. Půl blůzy tvořila ladný turban a celek dělal dojem zkrachovaného patriarchy.
Slečna Fany s hrozným proklínáním vyřítila se na krasavici-patriarchu.
Správce chorobince ve výslužbě se zapřísahal, že nikdy neviděl tak rychle se ženské stáhnout sukni jako v tomto případě. Ubohá slečna Fany! Šla zachránit zbytky svých nových šatů a přišla ještě o jednu zástěru a sukni, měla však naštěstí na sobě ještě reformní kalhoty, které si udělala z cyklistických kalhot z mladých let.
Julča klidně se zástěrou a sukní přeskočila plot a šla se podívat přes ulici do Klamovky. Vrátila se zas pozdě v noci domů, neměla však na sobě nic.
Jen na Bělohorské silnici nahoře směrem k Vypichu na telegrafních drátech dlouho visela černá sukně slečny Fany jako rozbitý prapor. Slečna Fany ještě téhož dne odešla od nás. Zanechala stručný dopis, ve kterém, neumějíc se vyjádřit, napsala, že její počestnost je veřejně zviklána.