Jaroslav Hašek Povídky II

Má drahá přítelkyně Julča

IV.
Sedě na lavici před domem, konferoval jsem s Čížkem. Podával mně jakýsi týdenní přehled našeho závodu, bilanci různých nehod, které se místo vavřínového věnce otáčely kolem naší firmy.
„Když nám tedy v pondělí utekl ten zlý buldok“, vzpomínal Čížek, „pomyslil jsem si, že ten týden pěkně začíná.“
„Měli jsme, Čížku, kvůli němu mnoho nepříjemností.“
„Zajisté, pane šéf, já to věděl hned, jak jsem se vypravil ho chytat, že se něco stane. Já to nevěděl, že přivedu nějakého cizího psa. Vždyť ten buldok měl taky takovou hlavu jako náš a byl taky zlý, když jsem ho tahal od toho krámu, kde čekal na svou paní. Však to pak bylo také v novinách odvoláno, že krademe psy, on mně sice říkal pan komisař na strážnici: Zmejlená neplatí, ale rád bych věděl, jestli by on poznal buldoka od buldoka, když nerozeznal vinnýho od nevinnýho.“
Čížek utřel si prakticky rukávem slzu i nos zároveň:
„To vždycky říkám, pane šéf, když mně v pondělí uteče nějaký pes, pak se začnou přes týden ztrácet jeden po druhém. Jako hned nato v úterý ten stájový pinč toho inženýra, který nám ho sem dal, abychom ho za deset korun odnaučili kousat. Já mu hned říkal, že se ani za dvacet korun neodnaučí chňapat po lidech, aby si ho raději nechal doma, ale když vy jste, pane šéf, moc velký dobrák a všechno byste udělal kvůli reklamě pro závod. Tak nám hned v úterý zmizel. Myslel jsem, že pes jde domů, a telefonoval jsem panu inženýrovi, že je jeho Bojek už na cestě. Dnes je sobota a ještě není doma. Z toho budeme mít velké opletání, pane šéf, já s tím nechci nic mít, dopoledne telefonoval pan inženýr, že myslí, že jsme ho prodali, jako ti synové Jakubovi Josefa. Ve středu jsme museli dát zakopat půl té angorské kočky, kterou nám sežraly vretky. Já jim to říkal, pane šéf, abychom dali vretky do železných klícek, že se nám prokoušou z bedny na angorskou kočku, že chtějí maso, a nejen samé salátové lupeny. Bylo jim vidět krvežíznivost na očích. Když jsem jim dával do bedny salát, udělaly si z něho pelech a z toho se koukaly na mne tak, až jsem dostával strach, a přece by jich sněd člověk pět na posezení, jaká jsou to malá zvířátka.“
„Vy jste je snědl?“
„Jen tři, pane šéf, ty, které jsem utloukl na kočce. Ostatní čtyři mně utekly. Udělali jsme si je s kočím na cibulce. Masíčko mají běloučké, ale trochu bylo cítit divočinou, jak se divoce vrhly na angoru. Ve čtvrtek jsme šťastně prodali párek ozdobných bažantů. Sameček měl trochu vytrhaná brka v ocase od toho jezevčíka. Byl bych vytrhl pávovi nějaká z chvostu a přišil je bažantovi, ale vzpomněl jsem si na vás, pane šéf, co byste tomu řekl, až se vrátíte v sobotu a uviděl páva tak zrasovaného. A pak myslím, že by to nebýval žádný reelní obchod. V pátek jsme prodali jednoho ruského chrta a jeden nám utekl. Pan účetní řekl, že se to tedy anuluje.“
Taková byla tedy bilance za týden mé nepřítomnosti. Byl jsem v Drážďanech, hodlaje koupit něco příhodného z tamní zoologické zahrady, která byla v likvidaci. Nabízeli mně tam za osm set marek starého chromého opelichaného lva. Kdybych ho i dal potáhnout novou kůží, chromým by zůstal stejně. Měl sice slavnou minulost, když před deseti lety roztrhal v jednom cirkuse svou krotitelku, ale co teď s ním? Kdo si ho dnes koupí? Koupil jsem tam však přece něco. Promyku egyptskou. Je to zvíře o hodně menší lva. Vešla se mně pod kabát, abych nemusel z ní na hranicích platit clo, ale mělo to tu výhodu, že mě s ní dali do samostatného oddělení ve vlaku. Promyka egyptská jest totiž velmi nešťastné zvíře. Brehm poslal ji mezi šelmy tchořovité, a ty nevoní. Co má tedy, chudáček, dělat.
„Poslyšte, Čížku,“ řekl jsem věrnému sluhovi, „vysvětlete mně laskavě, jak se to stalo, že Julča, když jsem jí ukazoval tu promyku egyptskou, něco zabručela a za chvíli si přinesla na nose zlatý skřipec? Vy jste sice říkal, že nic nevyvedla, co jsem byl pryč, i obávám se, že ten zlatý skřipec znamená něco smutného.“
„Neračte se lekat,“ pravil Čížek, „ten skřipec nepatří nikomu z personálu. To zde byla baronka Dobřenská, aby si objednala od nás šest loveckých psů. Byla k nám doporučena kněžnou Colloredo-Mansfeld, ale jakmile přišla, přiběhla Julča, skočila jí na záda a vzala jí skřipec s nosu. Když jsme ji vzkřísili, odjela a odvolala objednávku. Je to divná ženská, štítila si dát skřipec po opici na nos. Myslím, že to není nic zlého.“ – A tak Čížek dostal nový pohlavek.