Jaroslav Hašek Povídky II

Má drahá přítelkyně Julča

V.
Bývaly dny, kdy Čížek býval zamyšlen. Takové zahloubání se v sama sebe bývalo vždy předzvěstí velkých událostí. Spojoval-li pak přitom ještě vědychtivost, znamenalo to jistě předzvěst nějakého neštěstí. Jednou se mne například, jsa hluboce zamyšlen, otázal při mém příchodu u vrat do dvora, jaký vlastně přístroj mají ve vodárnách, aby voda byla vytlačena až do tak vysokých poloh, jako je náš dům. Vysvětlil jsem mu fyzikální zákon o spojitých nádobách.
„Dobře,“ řekl Čížek, „tomu já rozumím, on je to velký tlak, ale nešlo by udělat nějaký patent, aby šlo vodu zastavit?“
„Jak to?“ otázal jsem se.
„Totiž tak, pane šéf. Myslím, jestli by nebylo záhodno něco vynajít, co by samočinně uzavřelo proud vody u vodovodu, kdyby se stala nehoda, že by někdo ukroutil kohoutek a vodu nešlo zastavit. Ono je to velmi nepříjemné, když voda vyplaví dům.“
Vyzval jsem ho, aby řekl, proč se táže na tak podivné věci.
„Nemyslete si, pane šéf,“ pokračoval zádumčivě, „že mě to jen tak napadlo. Přišel jsem na tu myšlenku, že by to byl praktický vynález, když jsem viděl, že Julča kroutí kohoutkem u vodovodu na chodbě v prvním patře. Věděl jsem, že má sílu, ale že by ho tak rychle ukroutila, toho jsem se nenadál. Myslel jsem, že jí to dá víc práce, a zatím nežli jsem přivolal kočího, aby se na to šel podívat, ukroutila kohoutek a šla si sednout na střechu na můstek ke komínu. To byste neřek, pane šéf, že to nejde zastavit. Jak to teče dolů po schodech, tak to vypadá jako vodopád, dole v kuchyni plave už stolička pod nohy. Lavice je těžší a stůl také, ty se ještě drží v pořádku, ačkoliv už to trvá přes hodinu. Kočí říkal, že asi spadnou stropy, tak jsme se vystěhovali do bezpečí.“
Ukázal smutně na svůj kufr u mřížoví.
Zjistil jsem, že to Čížek maloval příliš černě. Stropy sice byly promočeny, ale přímé nebezpečí nehrozilo. Strop v kuchyni spadl až po odchodu stavební komise, která nás ujistila, že je všechno v pořádku. V mém pokoji strop vůbec nespadl a bylo ho třeba jen podepřít několika dřevěnými kládami. Zejména za večerního přítmí vypadalo to velmi přívětivě, jako sloupy malého řeckého chrámu.
Jedině nábytek se rozpadl místy, kde byly jeho součástky spojeny klihem, a tak mně to poskytlo za dlouhých večerů zimních krásné ukrácení chvíle. Sestavoval jsem totiž z rozklížených kousků psacího stolu, prádelníku a skříně na šaty nový druh nábytku.
Přiznávám se však, že přece jen s jistými obavami sledoval jsem, zdali Čížek nemá v obličeji výraz melancholie.
Asi měsíc nato, kdy Čížek přestal hovořit o samočinném uzavření vodní roury po ukroucení kohoutku u vodovodu, šel jsem se podívat, zdali Čížek uvedl do pořádku jednoho královského pudla, kterého bylo nutno celého ostříhat, poněvadž měl strašné množství blech. Čížek to stále odkládal, neboť soudil, že ty blechy všechny naskáčou do něho při té operaci. Marně jsem mu vykládal, že když napřed důkladně pudla vykoupe, že blechy zahynou. Hádal se s každým, že blechy obživnou. Vymýšlel si o nich fantastické podrobnosti. Slyšel jsem ho, jak kuchařce vykládá a přitom se zapřísahá, že znal jednu štiku, která když ji vytáhli z vody, měla na sobě spoustu blech.
Konečně se odhodlal přece pudla ostříhat venku za hrozné vichřice. Vysvětlil to tím, že jsou blechy velmi lehký hmyz a že je vítr odfoukne.
Když jsem přišel k místu, odkud ozýval se hlas Čížkův: „Nepros, není ti to nic platné,“ zpozoroval jsem opět ten podezřelý zádumčivý výraz na Čížkově tváři. Díval se ještě smutněji nežli zohavený pudl, který vyhlížel, jako by byl vyskočil právě před chvílí ze své kůže.
„Myslil jsem,“ řekl Čížek, „že budu s tím hotov, než se vrátíte. Staly se to zas věci, pane šéfe.“
Vzdychl zhluboka. „Právě mě napadlo, jestli by nebylo lepší, kdyby opice měla jen dvě ruce. Čtyři ruce je na opici příliš mnoho.“
Řekl to velmi těžkomyslně. „Nezačal bych o tom mluvit, ale jestli ty zadní ruce Julči začnou se s předními tahat o ten revolver, tak by se snadno mohlo stát nějaké neštěstí. Je to sice váš revolver, pane šéf, ale ona je s ním už někde za horama. Byl to moc hezký revolver.“
Upokojil jsem ho, že revolver byl nabit jen slepými patronami.
„To je všechno hezké, pane šéf, ale ona vám kromě revolveru vytáhla z nočního stolku také hrst ostrých patron, ty si dala do kapsy.“
„Nemluvte, Čížku.“
„Už je tomu tak, pane šéf, ona se na to oblíkla. Byla celé odpůldne taková hodná a vzala si na sebe kroj Tyroláčka. Asi před hodinou počala šmejdit a rejdit po domě. Zahlédl jsem oknem její zelený klobouk s pérem ve vašem pokoji, jdu tam a vidím ji, jak si otvírá váš noční stolek. Nežli jsem se vzpamatoval, už si cpala do kapsy kalhot patrony a šla ke mně s revolverem. Co jsem měl dělat? Podávala mně ruku, tak jsem jí ruku potřás a poplácal po zádech, aby mně nic neudělala. Vlezla do zahrady a přes mříž slezla na silnici a skočila na zeď Klamovky. Bude se asi tam někde procházet a střílet. Doposud nevystřelila. Ale myslím, že až vystřílí slepé patrony, že revolver nabije ostrými. A pak se něco stane,“ dodal prorocky.
Mezitím se zešeřilo. Byla to smutná situace a nic jiného mě nenapadlo než to, že ten pavián nemá zbrojní pas, a uspořádá-li honbu na hlídače v Klamovce, že bude mít s tím teprve opletání, poněvadž nemá také honební lístek, kteréžto dokumenty oba ležely u revolveru.
„To nemějte starost, pane šéf,“ řekl Čížek, když jsem mu vyjádřil tyto své obavy, „zbrojní pas i honební lístek strčila si do huby.“
Celý večer seděl Čížek u mne v pokoji. Oba jsme mlčeli. Pozdě v noci zdálo se mně, že Čížek o něčem usilovně přemýšlí. Nežli jsem se ho mohl zeptat, o čem myslí, ozval se přesvědčivým hlasem: „Já být na vašem místě, pane šéf, odjel bych radši z Prahy.“
Poslal jsem ho spát a šel jsem též ležet. Zdálo se mně, že slyším nějakou střelbu. Byl to však Čížek, který mne budil klepáním na dveře.
„Co je, Čížku?“
„Julča už je doma. Vlezla si do stáje a sedí tam celá vyděšená. Revolver jsem jí našel v kapse kalhot, když jsem ji svlékl. Tak jí ještě hrůzou stojí chlupy na hlavě a po celém těle. Vypadá jako ježek. V revolveru schází jedna patrona.“
Šel jsem se na ni podívat. Vyhlížela skutečně, jak vykládal Čížek. Krčila se v koutě na slámě, a když jsem přišel k ní, podávala mně ruku, přičemž pronesla nějaký zvuk jako „hu“.
„To chce asi říci bum,“ rozebral to filologicky Čížek. Druhého dne stálo v novinách: Záhadný vražedný loupežný útok v Košířích. Dlouhý referát, na kterém si dali lokální zpravodajové velice záležet, stylizujíce název i jinak, jako kupříkladu Pokus loupežné vraždy, byl zajímavý v podrobnostech. Jednalo se o stařičkého trafikanta, bydlícího v přízemí domu 249 v Košířích pod Cibulkou. Týž nesl si domů denní tržbu za tabákové tovary, a když si byl ve své skromné světničce zatopil a rozsvítil, otevřel okno, aby světnici vyvětral, když tu nějaký muž vyhoupl se na okno a střelil po něm, právě když chtěl přiložit do kamen.
Zde se zprávy rozcházely, neboť dobrých ostatních padesát procent denních listů psalo, že vražedný útok na vetchého stařečka byl spáchán v okamžiku, když chtěl povytáhnout knot lampy. Ať tomu bylo tak neb onak, na tom se všichni novináři shodovali, že útok byl promyšlen a že útočník vyčíhal dobu, kdy domácí lidé odešli do biografu. „Pachatel se však po výstřelu ulekl křiku přepadeného, a boje se snad, že by, poněvadž okno bylo otevřeno, hluk způsobený loupežnou vraždou mohli slyšet kolemjdoucí, upustil od svého úmyslu a spěšně se vzdálil. Přepadený trafikant odebral se okamžitě v průvodu domovníka na policejní strážnici, kde náležitě popsal útočníka. Jde o muže neholeného, silného vzrůstu, menší postavy, oblečeného v kroj Tyroláka. Pachatel měl na hlavě zelený klobouk s pérem. Tímto popisem,“ psaly noviny, „bude snad možno dopadnouti zvrhlé individuum, pakli totiž útočník nezaopatří si, vida, že jest svým krojem nápadný, jiný oblek. Jest věru načase, aby na perifériích bylo zavedeno účinnější bezpečnostní opatření.“
Jeden časopis, podotýkám mimochodem, pozastavil se při té příležitosti též nad tím, proč doposud není vydlážděna silnice od košířské remízy k domkům pod Cibulkou a proč jsou seřezány stromy ve škarpě jinonické cesty.
Odpolední vydání denních listů příštího dne přineslo pak zprávu:
Pachatel loupežného útoku v Košířích dopaden.
„Policii podařilo se zadržet na státním nádraží pachatele loupežného útoku v Košířích. Zatčený jmenuje se Romuald Jägerle, pochází z Bolzana v Tyrolsku. Ačkoliv houževnatě zapírá, hodí se úplně na něho popis, který udal přepadený trafikant. Byl nalezen u něho menší obnos peněz a citera. Udává, že přijel do Prahy dnes ráno, aby odjel do Litoměřic, kde jest angažován jako citerista v jedné noční kavárně. Zajímavé jest, že nedovede si vzpomenout, v které noční kavárně v Litoměřicích jest angažován. Poněvadž nebyl u něho nalezen revolver, domnívá se policie, že revolver někde na útěku odhodil. Byl dopraven do vyšetřovací vazby k trestnímu soudu v Praze. Při konfrontaci s přepadeným označil trafikant Jägerleho určitě za pachatele, poznav ho okamžitě.“
Téhož dne ve večernících stálo: „Jägerle, domnělý pachatel loupežného útoku v Košířích, propuštěn na svobodu, poněvadž dokázal své alibi průvodčími vlaku, kterým hrál v době útoku na trafikanta mezi Lincem a Budějovicemi na citeru. Policie vyšetřuje poznovu celý případ.“
Od té doby představovali jsme Julču též pod jménem Jägerle.