Jaroslav Hašek Povídky II

Povídka o kočce

IV.
Nelitovali jsme, že přijali jsme kotě k sobě. Grina způsobovala nám tolik blažených chvilek, tolik jsme se jí nasmáli. Mohu říci, že nenudili jsme se ani minutku.
I když spala na posteli, pozorovali jsme její oddychování, jak při něm ježila se jí srst na bocích, jak její hruď se chvěla.
A když se probouzela, podívala se napřed mžouravě kolem sebe, pak vyskočila, protáhla své tělíčko do oblouku, nato natáhla přední nohy, vystrčila drápky a brousila si je o pokrývku, vytahujíc niti.
Pak šla pít a nato počala si hrát. Měla klubko z černé vlny, své klubíčko, které proháněla, bijíc do něho prackami, tak rychle a tak elegantně, že brzo bylo v jednom, brzo v druhém koutku pokoje. Vyhazovala je též do výšky, objímala prackami.
Naučili jsme ji „dávat pac“ bez přísné drezúry, naučili jsme ji přinášet hozené klubko v tlamě na náš povel: „Přines, Grino!“ Cupala přitom jako pejsek, dupala a vážně položila nám klubko k nohám, dívajíc se upřeně na nás. A v jejích očích zračilo se tolik inteligence a rozumu, že byli bychom zlíbali ta její očka nahnědlá, bystrá. Milovali jsme ji.