Pravidla se změnila Zdeněk Jirotka

Pravidla se změnila

Pan Piskoř si vařil čaj a občas tiše zaklel.
Vždycky si takhle k večeru vařil čaj a vždycky při tom tiše klel.
A nikdy mu ani ve snu nenapadlo, že způsob, jímž si připravuje
svůj oblíbený nápoj, se za dlouhá léta jeho mládeneckého života
vyvinul ve velkolepé komické číslo, v němž starší osamělý muž
zavile a se zatnutými zuby bojuje proti zlomyslnosti lihového
samovaru, umíněnosti čajové konvice a úskočné potměšilosti
horkého kovového vajíčka naplněného čajem.
„Kuš!“ řekl tlumeně pan Piskoř, protože se spálil, a upustil ono
kovové vajíčko do vařícího čaje. Chvíli si foukal na prsty. Potom
uchopil dlouhé nůžky a snažil se jimi sevřít řetízek vajíčka na dně
čajové konvice. Byla to napínavá práce a příliš se nedařila. Vtom
někdo zaklepal. Pan Piskoř užasl, kdo by to mohl být, čistotně otřel
nůžky o rukáv a pravil: „Dál!“
Do staromládeneckého pokoje vstoupil štíhlý, asi padesátiletý
muž, držící v náručí jakýsi předmět zabalený do bílého hedvábného
papíru.
„Hledám pana Václava Piskoře,“ oznámil nezávazně, jako kdyby
si nebyl jist, je-li na správné adrese.
„To jsem já,“ řekl pan Piskoř a definitivně odložil nůžky.
Návštěvník vzal jeho totožnost na vědomí a stručně se představil:
„František Dostál.“
„Těší mě,“ povídá rozpačitě pan Piskoř. „Čím vám mohu posloužit?“
„Moment,“ řekl energicky návštěvník. Postavil ten záhadný
předmět na stůl, strhl papírový obal a věcně se zeptal. „Patří vám
to nebo ne?“
Pan Piskoř se chvíli díval na vysoký stříbrný pohár s malou
soškou běžce na horním víku a s vyrytým nápisem „Nejlepšímu
běžci v roce 1924 – Atletická unie“. Pak zavrtěl hlavou.
„Nepatří,“ povídal.
„Ne?“ podivil se pan Dostál a do jeho jednání se poprvé vloudila
stopa rozpaků. Chvíli stál zamyšleně, pak se bezradně rozhlédl
po pokoji a vtom spatřil usvědčující důkaz. Vlastně celou spoustu
důkazů. V rohu místnosti stála zasklená skříň plná pohárů, vlajek,
plaket a jiných sportovních trofejí.
„S dovolením,“ řekl pan Dostál. Bystře přistoupil ke skříni,
nasadil si brýle a přísně zkoumal všechna vyrytá věnování a letopočty.
Pak se ještě zadíval na mezeru v řadě pohárů a vrátil se
ke stolu.
„Tak co?“ zeptal se přísně a upřel na pana Piskoře jasný a neuhýbající
pohled.
Pan Piskoř sklopil oči, přešlápl a pak zvědavě vyhrkl:
„Jak jste, prosím vás, přišel na to, že jsem vám ten plecháč poslal
já? Vždyť jsem tam napsal docela jiné jméno odesílatele a vymyšlenou
adresu.“
„Moment!“ řekl pan Dostál a chvíli energicky zápolil s těsně
přiléhajícím víkem poháru. Pak z jeho nitra vylovil jakýsi dopis
v růžové obálce a povídal:
„To vám psala nějaká slečna v roce 1925. Ale já to nečetl! A vaši
nynější adresu jsem zjistil na ohlašovacím úřadě.“
Pan Piskoř sáhl po dopisu, podíval se na zpáteční adresu, maličko
se zasnil a pak vzdychl:
„To bylo před třiceti lety. Bylo to pěkné a hodné děvče. Vy jste
ji neznal?“
Pan Dostál překvapeně vzhlédl:
„Já? Jak bych mohl… přece to byla vaše známá, a ne moje.“
„Já vím, ale bydlila, myslím ve vaší ulici, nebo tam někde poblíž…“
Pan Dostál se zarazil a chvíli se zkoumavě díval na pana Piskoře,
jako by chtěl vyvolat jakousi dávno zapomenutou souvislost. Pak
bezradně pokrčil rameny a vrátil se pohledem k tomu stříbrnému
poháru.
„Dovolte,“ řekl Piskoř, „abych vám to všechno vysvětlil. Mohu
vám nabídnout šálek čaje?“
* * *
Pro naši historii je důležité, že před třiceti lety měl jistý pan Novotný
krejčovský závod v úhledném malém městečku. Zlacený štít
jeho krámu hlásal, že pan Novotný je tailor for gentleman, a jeho
zákazníci to četli tak, jak se to píše. Šil prý docela slušně, ale na
jeho tehdejším zaměstnanci panu Dostálovi to patrno nebylo.
Ostatně je pochopitelné, že mladý výpomocný účetní a inkasista
s platem 420 Kč měsíčně se nemůže šatit jako diplomat nebo jiný
gentleman.
„Jděte za tím frajerem,“ řekl jednoho dne pan Novotný panu
Dostálovi a mínil tím „frajerem“ pana Piskoře, „a nevracejte se
mi bez peněz. Když si dává šít šaty, tak je také musí platit. Na to,
jak rychle umí běhat, se mu vykašlu. Mně neuteče! A ne abyste
si dal něco namluvit, že jako v dohledné době a tak. Hned! Platím
vás jako inkasistu, tak inkasujte, nebo si hledejte jiné místo.“
Tak pravil pan Novotný a pan Dostál šel za tím frajerem.
„Není doma,“ řekla jeho bytná. „Ale bral si tretry, tak bude asi
na hřišti.“
Panu Dostálovi nebylo jasno, co si to vlastně pan Piskoř bral, ale
šel za ním. A tak se on, mládenec naprosto nesportovního typu,
poprvé octl na hřišti maloměstského klubu. Nebylo tam živé duše
kromě dlužníka, který vytrvale obíhal fotbalové hřiště bez jakéhokoliv
pochopitelného důvodu, a pan Dostál byl na rozpacích,
co počít. Nemohl na pana Piskoře hulákat, protože to byl konec
konců přece jenom zákazník, náš pán. Ostýchavě tedy přistoupil
k okraji běžecké dráhy a trpělivě vyčkal oné chvíle, kdy běžec dobíhal
k němu, a řekl mu, mírně nadzvedávaje svůj rendlíkovitý
klobouček:
„Dobrý den, pane Piskoři, pan Novotný se dává poroučet…“
Pak rozpačitě zmlkl, protože pan Piskoř jej minul a běžel dál.
Zdvořilý zrovna není, pomyslil si pan Dostál a po dalším kole vyhrkl
na přibíhajícího atleta:
„Máte prý zaplatit ten účet!“
Ale pan Piskoř pravidelně dýchal a běžel dál, jako kdyby se ho
to vůbec netýkalo. Pan Dostál tonul v rozpacích nad tou nesmyslnou
situací, v níž měl upomínat běžícího atleta, vzpomněl si na to,
že mu hrozí ztráta místa, a nakonec se ho zmocnil neočekávaný,
a o to nebezpečnější vztek plachých lidí. Po dalším kole vběhl do
dráhy, a přidržuje si shora svůj levný klobouček, připojil se k volně
běžícímu dlužníku.
„Poslechněte,“ povídal v běhu, „já už toho mám dost. Já si nemohu
dovolit, abych kvůli vám ztratil místo. A tak nemám čas,
abych tady stál jako malý kluk a čekal, jestli budete tak laskav
a přestanete běhat. Zaplatíte nebo ne?“
Pana Piskoře to zřejmě otravovalo, a proto prodloužil krok
a zvýšil rychlost. Ale pan Dostál se nedal. Přidal taky a rozčileně
chrlil do uší zákazníka tvrdé věty o neodpovědném chování, o parádě
na cizí účet a žádal pana Piskoře kategoricky, aby se zastavil.
Pana Piskoře to ani nenapadlo a jediným výsledkem těch řečí bylo
zrychlení onoho podivného závodu. Není zaznamenáno, kolik kol
pan Dostál s vázankou vlající přes rameno po boku pana Piskoře
uběhl, ale jisto je, že nakonec znechucený atlet opustil běžeckou
dráhu, nedokončiv svůj trénink, přirazil dveře šatny panu Dostálovi
před nosem a zamkl se zevnitř.
* * *
„Já bych si byl na to nevzpomněl,“ povídal pan Dostál nad poloprázdným
šálkem čaje. „Vždyť je to nějakých let!“
„No vidíte, a já jsem od té doby na to pořád myslil a měl jsem
v sobě pořád to vědomí, že jsem se na vás provinil.“
„Ale dejte pokoj!“ mávl pan Dostál velkomyslně rukou. „Kdo
by na to po tolika letech vzpomínal? On mě pan Novotný tenkrát
opravdu vyhodil, když jsem se vrátil bez peněz, ale já jsem si pak
našel jiné místo.“
„To jsem ani nevěděl,“ podivil se pan Piskoř. „Tak to byla taky
moje vina. Ale já jsem měl na mysli něco jiného. Vy se asi o sport
moc nezajímáte, ale já jsem byl tehdy před třiceti lety na vrcholu
své běžecké kariéry a v té době,“ pan Piskoř mávl rukou k zasklené
skříni, „jsem si nashromáždil tohle nádobí. Vyhrával jsem závod
za závodem, a vždycky když jsem přijímal cenu určenou vítězi,
říkal jsem si s takovým divným pocitem provinění: ‚Páni, já vím
o lepším běžci! O chlapovi, který mne, trénovaného atleta, uštval
v polobotkách, ve svrchníčku a s kloboukem na hlavě. A to ještě
místo aby dával pozor na dech, ustavičně při tom běhu žvanil a nadával.
Kdybyste mu dali tretry, tak mi uteče, jak bude chtít!‘
Ale já jsem mlčel, protože jsem se bál o svou sportovní slávu
a protože jsem se tehdy na vás díval tak, jak se asi ten váš mistr
krejčovský díval na svého konkurenta. A to nebylo správné. Víte,
co jsem měl udělat?“
„Měl jste ty šaty zaplatit,“ navrhl věcně pan Dostál.
„To taky,“ řekl s úsměvem pan Piskoř. „Ale měl jsem vám říci, že
byste mohl běhat jako Nurmi. Měl jsem vás přesvědčit, že běžec
s takovým fondem se objeví tak jednou za půl století, měl jsem se
vás ujmout a připravit vás pro první boje na závodní dráze, měl
jsem vám nabídnout své zkušenosti. To jsem měl udělat. Neudělal
jsem to a po celých třicet let jsem si říkal, že to byla chyba.
Nedávno jsem viděl vaši fotografii v novinách a poznal jsem vás
na první pohled. Dopracoval jste se jiných úspěchů a snad o ten
starý pohár ani nestojíte. Ale je jisto, že po právu patří vám. V roce
1924 jste byl nejlepším běžcem vy, třebaže jste o tom nevěděl.“
* * *
Už se pomalu stmívalo, když se zamyšlený pan Dostál se stříbrným
pohárem v náručí vracel opuštěnou lipovou alejí domů.
Vzpomínal na dobu před třiceti lety a maličko se usmíval.
Najednou se opatrně rozhlédl, a přidržuje si klobouk způsobem,
který tak utkvěl v paměti panu Piskořovi, přešel do běhu. Klusal
tak asi sto metrů, zadýchal se a zvolnil.
„Kdepak,“ řekl si se zamyšleným úsměvem. „Dnes už ne.“