Okolo nás Karel Poláček

O abrahámovinách

Na jarmarcích dostanete, jste-li stoupenci myšlenky zdobení
příbytků, obraz, který se nazývá Věk lidský. Z tohoto obrazu
seznáme, že člověk se narodí, roste a odumírá, což je znázorněno
pomocí jakýchsi stupňů v podobě pyramidy. Těch stupňů je deset,
a každý z nich značí dekádu lidského věku. Tak na prvním je
kojenec s vyvalenýma očima, na druhém chlapec školní, na třetím
švarný jinoch, jemuž první láska barví líce jako obal Franckovy
cikorky; na čtvrtém stupni se člověk oženil a má kulatý klobouk
a zakroucený knír; na pátém stupni zírá na vás životní vážnost
z obličeje mohutně ovouseného; šestý stupeň je vrchol pyramidy; tu
stane poutník svěží, zardělé tváře jako vdovec na divadle, ohlédne
se dozadu, zamává tvrdým kloboukem, při kteréžto příležitosti je
vidět, že tento padesátiletý křemenáč má pleš; jeho vlasy jsou podle
obrázku jedinou kořistí uplynulých let; a pak už to jde z kopce. Na
dolejších stupních kulatý klobouk nahrazuje domácí čepička se
střapcem a civilní oděv ustupuje županu. Až konečně vidíme tu
stoletého starce, jenž podobá se vyschlé kukle, kterou motýl dávno
opustil; a na očích má chránítko. Pak už je konec, neboť na tuto
vyschlou kuklu čeká smrt s kosou a s přesýpacími hodinami.
Teď ale rozpřede se rozprava o muži, který se podobá vdovci
z opery, jenž mává tvrdým kloboukem a ukazuje pleš. To je muž,
jenž slaví abrahámoviny. Pojednejme o této slavnosti.
Abrahámoviny jsou velmi důležitou součástí českého veřejného
života. Tento zvyk je ve vlastech našich oblíben nadmíru; je to jakýsi
lidový svéráz, jehož by mělo býti dbáno při zahraniční propagandě
tak jako národních tanců, kroje a českých chaloupek s lomenicemi.
Abrahámoviny slaví mužové ve veřejném životě činní. Pokud se
týká soukromých mužů, i ti slaví abrahámoviny, ale pouze v kruhu
své rodiny, a když se o tom dostane zpráva do veřejnosti, pak je to
placená lokálka, ve které se konstatuje, že oslavenec „dožil se
abrahámovin v plné svěžesti“ a kromě toho že „je obecně oblíben
pro milou povahu“. Ovšem daleko okázalejší jsou abrahámoviny
osob veřejně činných. To jsou: mužové zasloužilí o spolkový ruch, to
jsou tedy předsedové zábavních, osvětových, dobročinných
a obranných spolků; potom zajisté správní radové, prezidenti,
předsedové hospodářských jednot; a nikoliv naposled básníci
a novináři. Nikdo z osob veřejně činných neunikne abrahámovinám,
neboť všichni tito zasloužilí mužové podléhají kontrole zvláštního
druhu lidí, kteří se věnují pátráním po abrahámovinách s onou
vášní, se kterou přírodopisci pídí po vzácných druzích brouků.
Takový oslavenec je ofotografován a jeho snímek vidíme
v ilustrovaných časopisech; na těchto snímcích se oficiálně usmívá
v kruhu své rodiny, a je-li svobodný, pak drží v ruce knížku, zvláště
je-li ředitelem spořitelny nebo banky.
Podle vzoru „abrahámoviny“ skloňuje se „pohár řízné plzeniny“.
Neboť oslava abrahámovin předpokládá značný konzum piva.
Abrahámovin nelze tudíž si představiti v zemích, kde vládnou
nedělní školy, kde obchodníci vykládají svým dítkám Písmo a řádí
truchlivá prohibice. Potom slavnosti abrahámovin daří se pouze ve
společnosti, která trvá houževnatě na zásadě soukromého
vlastnictví, a je vůbec i jinak idealistická, milujíc národ a vlast.
Představa, že by například Trockij slavil abrahámoviny, je tak
groteskní, jako kdyby se objevil fakt, že pan senátor Mareš se vlastně
jmenuje Bronštejn.
Slavnost abrahámovin končí se pravidelně chorvatským
zvoláním: „Mnogaja ljeta!“ Což je dosti podivné, neboť Abrahám
nebyl Chorvat, ale naopak: Zplodil Izáka, Izák pak Jákoba, jenž
chrabře bojoval s andělem.