Okolo nás Karel Poláček

Zprostředkovatelna sňatků

Vlaštovice odletěly, suché listí spadlo na zem. A než se otočíme
na malém plácku, budou zde Vánoce; to jsou nejradostnější svátky
v roce a mimo to čas vánočních povídek.
I roztesknil se fejetonista, vzpomenuv tohoto konzumentského
druhu písemnictví. Jeť vánoční povídka glorifikací manželství. Dva
šťastní mladí lidé pod vánočním stromkem se zasnubují; dva starší
šťastní lidé vzpomínají, jak se pod vánočním stromkem zasnoubili,
při kteréžto příležitosti louskají ořechy a pijí čaj. Jsou však i vánoční
povídky truchlivého obsahu: To je tehdy, když líčí se Štědrý večer
starého mládence, jenž smutně sklání svoji opuštěnou hlavu pod
vánočním stromkem, vzpomínaje své nevěrné milenky. Ba
v nejnovější době vyskytují se takové vánoční povídky, ve kterých
se starý mládenec, obviněný z rakušáctví, pod štědrovečerním
stromkem oběsí; ale to už je myslím povídka, která se stala obětí
poválečné demoralizace.
Nepochybné je, že vánoční povídky jsou jakýmsi zakrytým
způsobem agitace pro stav manželský. Vzniká podezření, že tento
slovesný odbor fedrují sňatkové kanceláře. Neboť pomýšlení, že
mně i o letošním Štědrém večeru bude smutně skláněti starou hlavu
pod vánoční stromek, dojalo mě tak, že vyhledal jsem
zprostředkovatelku sňatků.
Dlužno jíti spletenými, zatuchlými uličkami; a když jdeme
chvilku doprava, potom opět doleva, tehdy uzříme dům, zestaravší
v počestnosti; vidíme na něm, že by si přál již zemříti, ale obává se
zakročení Klubu za starou Prahu. Jen v takových domech tuším
mohou bydliti zprostředkovatelky sňatků. Jen v takových dušných,
kašlavých barácích kuje se tajemné spiknutí proti svobodě, integritě
a sebeurčení mládenců.
Tápu opatrně v temné chodbě dotýkaje se prsty vlhké zdi. Je tu
příšerně jako v dílně pěnězokazů. Konečně uzřím nejasné světlo.
Volám „po člověku, jenž by mi ukázal cestu“. A aj! Otevřou se dveře
a objeví se hlava domovnice, ozářená světlem svíčky; i připomíná
její ozářená hlava záhlaví časopisu Volná myšlenka, na němž jeden
pán mává rukama, rozháněje klerikální tmu.
„Kde je sňatková kancelář?“
„To musíte přes dvůr,“ odpovídá domovnice. Je pozoruhodno, že
ve vnitřních částech Prahy musí se vždycky přes dvůr. Jdu tedy přes
dvůr, provázen jsa zvědavými zraky domovnice, nějakých jiných
ženských a houfem děcek; záhy se proslechlo, že vyskytl se muž,
který se chce ženit.
Zaklepáme na uzavřené dveře. Uvnitř zahlomozí strašlivě pes.
Ozvaly se plíživé kroky, dveře se otevřely a kulatý ruměný obličej se
táže, co ráčím.
„Míním se ženit,“ pravím vážně.
„Tedy račte,“ odpovídá kulatý obličej.
Vstupuji do kuchyně. Pes se mezitím uklidnil, a očuchav
nohavice, poznal ženicha; pak se protáhnul a zívaje lehl si opět pod
postel.
Zprostředkovatelka sňatků je žena nakynutých tvarů jako boží
dárek. Řeč její je vážná a medová; ve věcech sňatku, praví, je třeba
hlavně hleděti k tomu, aby to šlo dohromady. „Jak to nejde
dohromady,“ vece, „pak je všecko marně.“
„Ba,“ přisvědčují. „Ukažte mi nevěsty.“
„Počkejte,“ krotí ruměná paní bujné city. „Především: Jak račte
být starý, jaké je vaše povolání a kolik požadujete?“
První dvě otázky jsem přeslechl a na třetí odpovídám pevně: „Sto
tisíc.“
„Prosím.“ A ruměná paní zve diskrétním gestem návštěvníka do
ložnice.
Na psacím stole je hromada tiskopisů a mourovatá kočka, která
seskakuje teprve po důtklivém vyzvání. Nad manželskými
postelemi laškuje na zvětšené fotografii ruměná paní s tlustým
pánem.
„Tak tedy jako tu nevěstu,“ usmívá se zprostředkovatelka sňatků
a obrátila krabici od cukru vzhůru dnem: spousta nevěst vysypala
se na stůl.
„Panečku!“ diví se návštěvník. „Totě nějakých nevěst!“
„No,“ odpovídá ruměná paní zálibně. „Mám velikou klientelu.
Tak prosím: Tahle by se vám nelíbila?“
„Nikoliv,“ pravím patře na jakýsi ctnostný obličej, „ta je jakási…
taková…“
„To je moc hezké děvče, ani byste neřekl. Vám se nelíbí proto,
protože máte zálibu v nakadeřeném účesu. Avšak nakadeřený účes
není všecko. Hlavní věc je sympatie. Co je do frizury, když jsou
potom v manželství nešváry. Což tahleta? Ta je ze zněmčeného
území a je sirotek.“
Skutečně, na první pohled lze seznati, že ona dívka je ze
zněmčeného území, dobrá: ale proč sedí na houpací židli se
zkříženýma nohama a usmívá se frivolně?
„Ona je velmi pořádná a hodná dívka,“ omlouvá ji
zprostředkovatelka sňatků. „A z té houpací židle si nic nedělejte; to
víte, fotograf ji tak posadil… Konečně, když se vám nelíbí, co dělat?
Já už poznala váš vkus: Tahle má kadeřavé vlasy. No?“
„Víte, ta by ušla. Tu bych chtěl za manželku. Kolik dostane
věnem?“
„Ona dostane velké věno, ale ne hned.“
„Proč ne hned?“
„Tak.“
Tak to totiž bývá. Nevěsty v krabici od cukru se zřejmě dělí na
dvě části: Sirotky s ctnostnými obličeji, které se ženichům nelíbí, ale
dostanou věno hned, a kadeřavé nevěsty s velkým věnem až potom.
Mezitím co návštěvník dumá nad tímto podivuhodným úkazem
přírodním, vysvětluje majitelka sňatkové kanceláře obchodní
stránku ženění. „Dostanu dvě procenta z věna a padesát korun
zápisného.“
Jsem již značně rozmrzen tím, že kadeřavá nevěsta dostane věno
až pak. Potom že ruměná paní přechovává nevěsty v krabici od
cukru. Slyšel jsem, že zprostředkovatelky sňatků mají album na
nevěsty. Proč nemáš alba, ruměná paní, a proč máš jenom krabici od
cukru?
„Já,“ pravím, zapínaje si knoflík kabátu, „musím si věc
rozmysliti. Hlavní věc je sympatie. Co je do manželství, ve kterém
panují nešváry? Možná že se k vám ještě podívám…“
„V tom případě, pane,“ vece ruměná paní, „dostanu pět korun za
informaci.“
Pravím si v duchu, že mnohdy je lépe dáti pět korun za informaci
než manželské různice. Tyto Vánoce bude mi tuším ještě skláněti
smutně hlavu pod štědrovečerním stromečkem.