Okolo nás Karel Poláček

Advokáti a komunismus

Politický život dává bujeti zajímavým paradoxům. Jedním
takovým protimluvem je, jakž bylo již řečeno, organizace
národnědemokratických dělníků. Neboť dělnictvo je v politickém
životě element bouřlivý, nepokojný, aktivní a nakvašený; jeho
právem je čas od času dáti zaduněti na dlažbě krokům bataillonů
pracujícího lidu; neboť od domácích pánů nelze žádati, aby jejich
masy trvale mohutně protestovaly a aby se uvědomělý lid domácích
pánů příliš často srážel v jednotný šik, který by dával vládě říznou
odpověď. Nyní však si představme sněhobílého senátora Mareše, an
kráčí v čele národnědemokratických ringhoferáků, daňkováků
a textiláků z Mauthnerových továren, kteří se sešli, aby protestovali
proti útokům lichvářů a kartelářů na kapsy poplatníků. A bylo by
nutno, kdyby národnědemokratický dělník nebyl pojem pomyslný;
je to v knihách národnědemokratické strany položka fingovaná, pod
níž se skrývá mladá generace s přesnou cestičkou uprostřed
hladkého účesu; a té mladé generaci vychází čas od času
vystupovati v mumraji politickém a v kukle
národnědemokratického dělníka.
To však není jediný politický paradox. Je známo, že existuje
organizace komunistických živnostníků, která se skrývá pod cudný
název „organizace samostatných pracovníků komunistických“.
V nesčetných diskusích a debatách komunistických bylo
konstatováno, že největší překážkou přeměny stávajících řádů
v komunistický pořádek a největší balvan, který leží na cestě
proletářské revoluce, je stav drobných živnostníků, kteří dovedou
sice čas od času pronášeti horkokrevné řeči a tvářiti se velmi
výhružně, ale jen tehdy, když berní úřad, se kterým vedou zarputilý
boj, předepíše jim kruté daně; jinak je to však lid skromný,
spořádaný, rozšafný a tichý; sůl země; záruka pořádku, pokoje,
nejkonzervativnější živel. Řekne-li se tedy komunistický živnostník,
je to k smíchu řeč jako s národnědemokratickým dělníkem. Je to
důkazem toho, že politické strany mají větší oči než žaludek.
Stav advokátský však je v komunistickém hnutí zvláštní kapitola.
Smíříme se s komunistickým živnostníkem a přiznáme mu v rudé
armádě klasifikaci B (služba zásobovací, strážní a kancelářská).
Advokát však musel by podle všech náležitostí, které tvoří
skutkovou podstatu advokátské bytosti, býti k jakékoliv službě, ať
ve zbrani, či beze zbraně, úplně neschopen. Advokáti nemohou býti
při nejlepší vůli bezejmennou masou, tím dělným lidem, kterému
mezinárodní kapitál vysává mozoly, nelze jim stisknouti
upracovanou pravici; a duní-li pod jednotlivým advokátem dlažba
města, je to důsledek jeho přirozené váhy; ale představu, že by
dlažba duněla pod kroky komunistických advokátských bataillonů,
dlužno odmítnouti pro zřejmou přehnanost. Advokátu není nic
vzdálenějšího než nekompromisní postup. Zahájí-li rozhodné kroky,
pak nejen že to nejsou kroky proti nějaké obecné představě,
například energické kroky k odstranění drahoty, nýbrž zpravidla
kroky proti pojmu individuálně určenému, obyčejně proti
liknavému dlužníku. A tyto kroky nemají ráz třídně
nekompromisní, ale nesou zřejmě pečeť maloměšťáckého ducha,
odvolávajíce se na určité paragrafy stávajícího měšťáckého řádu.
Dále nutno advokátům upříti právo úpěti pod tíhou nesnesitelné
drahoty; možno jim pouze s poukazem na stoupající indexní křivku
žádati zvýšení advokátního tarifu.
Pravili jsme, že nic nemůže býti vzdálenějšího pojmu advokátské
podstaty než takzvaná nekompromisnost. Obraz vzbouřeného
advokátského lidu, jenž zasypává policii hromadou kamení
a provází objevení četnických bodáků v ulici bezuzdným pískotem
a řevem, udivil by každého svou neobvyklostí. Je možno, že by
advokát bojoval na barikádě s chrabrostí lva za práva ujařmené
třídy? Nikoliv. Jeho vzkypělá krev musila by se ztišiti vzpomínkou
na četné paragrafy, jež mluví o zločinech veřejného násilí, urážky
stráže, vzbouření a velezrady. Nehledě k tomu, že právě na onen
historický okamžik, kdy lid bourá staré řády, připadal by mu den
přelíčení, a advokátu bylo by se obávati pro bojování na barikádě
kontumačky. Funkce komunistického advokáta v tomto případě
svědčí naopak o postupu zřejmě kompromisním. Nehází cihlami po
policii, ale hájí dělníka, který to v zápalu bojechtivosti učinil. Hájí ho
nekompromisně, s veškerou vervou, kterou mu dává revoluční
přesvědčení? Asi takto? „Třídní justice! Obžalovaný soudruh
dopustil se všech deliktů, které mu žaloba klade za vinu, a je hrd na
to, že revoluce našla jej v rozhodném okamžiku na palubě. Zapějme
si píseň, bratři, jak na volné muže patří, třebas v žaláři byli
spoutaní.“ Nikoliv, tak nepočíná si komunistický advokát, ale
namítá promlčení, dokazuje, že jeho klient jednal v rozrušení mysli,
navrhuje slyšení svědků, kteří mají dokázati, že obžalovaný byl
opilý, a ke konci obhajovací řeči žádá za propuštění, ledaže „kdyby
se slavný soud mimo nadání nepřiklonil k vývodům obhájcovým,
pak se přimlouvá za rozsudek milostivý“.
Již fyziognomie advokátova je mohutným protestem proti
komunistické ideologii, která předpisuje vedle zachmuřené tváře
i zaťaté pěsti. Ale zachmuřená tvář a tím méně zaťatá pěst nesluší
advokátovi. Naopak žerty, veselí a laškování sídlí na jeho ruměné
líci, a v kluzkých anekdotách nalézá velké zalíbení. – –
Když se vznešená idea křesťanství začala šířiti v naší milé vlasti
a věrozvěsté naráželi na tuhý odpor zarputilých pohanů, tu bylo
nutno sáhnouti k násilí, aby ohněm a mečem byli pohané přivedeni
k učení lásky. Protože však i přesto pokračovala akce příliš zvolna,
tu vyskytli se v křesťanském hnutí advokáti, kteří radili ke
kompromisnímu postupu. Staří místní pohanští bohové byli uznáni,
pojati do křesťanského učení, přestože to odporovalo
monoteistickému učení; byli pouze nazváni svatými a stali se
patrony jednotlivých krajin. Což připomíná historické události
poslední doby: když byl zadržen postup Rudé armády před
Varšavou, tehdy byla pronesena teze „velké majetky budou
konfiskovány, ale malé a střední se zachovají“. To je v podstatě
uznání maloměšťáckých místních bohů.