Okolo nás Karel Poláček

O umělcích v hladovění

Čas od času vidíme, listujíce v obrázkových časopisech, pána ve
fraku, uzavřeného v jakési skleněné skříni, jenž sedí v lenošce a jeho
bledou tvář pokrývá škraloup zamrzlého úsměvu. Ze slovního
textu, který provází snímek, se dovídáme, že onen pán ve fraku vzal
na sebe úkol setrvati v oné skleněné krychli řadu dní a nocí, aniž by
požíval pokrmů a nápojů. Zvěst o jeho podivínském rozhodnutí
roznese se záhy v kruzích interesentů. A my na tomže obrázku
vidíme obecenstvo, jež zírá do skleněné krychle, a prohlédnuvši si
pána ve fraku, sedícího v lenošce, odchází, naplněno zvláštním
uspokojením.
I vzniká otázka: Je onen pán ve fraku sportsman, jenž vychloubá
se zvláštní schopností svého organismu? Domníváme se, že
hladovění není žádný sport. Oni páni nazývají se umělci
v hladovění. Avšak umění nemůže záležeti v ponenáhlém splaskání
žaludku. Je to povolání? Životní existence? Avšak účelem povolání
není, aby člověk nejedl, nýbrž aby se živil.
Oh, lidé dobří, jak je to podivné! Jen si to dobře rozvažme: Jsou
lidé, kteří aby se mohli uživiti – hladoví. Jiní lidé se živí, aby
nemuseli hladověti. Hle, logika tohoto povolání: Je-li člověk malý
umělec v tomto oboru, to jest: dovede-li hladověti jen krátkou dobu,
tehdy je méně vyhledáván manažery a obecenstvem. Příjmy jeho
jsou menší, a tedy tento malý umělec v hladovění má menší příjmy,
a proto je vydán strádání. Možno říci, že onen malý umělec nemůže
si popřáti jídla a pití v dostatečném množství, protože jeho vlohy
k hladovění jsou malé. A dále: Umělec, který dovede dlouho
hladověti, vydělá si svým uměním tolik, že může hodovati dnem
i nocí jako král Belizar. Avšak nemůže hodovati, neboť jeho umění
nedovoluje, aby jedl a pil. Kdyby jedl a pil, nebyl by umělcem
v hladovění. Totiž: on si může také popřáti, co hrdlo ráčí, ale až po
představení. Jenomže jeho zeslabený organismus nesnese, aby příliš
jedl i po představení, mimoto přílišným žroutstvím zmenšil by svoje
vlohy. Největším umělcem v hladovění byl by onen, jenž by vydržel
celý život ve skleněné krychli, aniž by jedl. Tehdy by za svůj výkon
vyzískal nesmírné množství peněz. Uvažme však, jaký by to byl
život? Jeho existence byla by řetězem nepřetržitého strádání; a jeho
život utvářel by se zajisté velmi nudně. Mimoto pozbyl by naděje, že
by někdy sklidil ovoce svého podnikání.
Musíme popříti, že by hladovění bylo nějaké umění. Máme za to,
že umění záleží v pozitivním výkonu. Umění musí býti tvůrčí.
Nemůže býti uměním, když někdo, aby se vyznamenal, se
vůčihledě scvrká.
Tak dobře. Je však známo, že obecenstvo chodí se na tyto
hladovce dívat. I tážeme se, co přišli oni lidé spatřiti? Co možno
viděti tam, kde se nic neděje? Ba, kde se děje ještě méně? Neboť
hladověti je ještě méně než nic. Jaká je to atrakce, umělec
v hladovění? Přijďme se na něho podívat. Co spatříme? Nic
nespatříme. Sedí tu člověk ve skleněné boudě a nic nedělá. Nejí
a nepije. To je ovšem podivné. Avšak kde je viděti výkon? Jak se jeví
výkon nepojídání a nepití? Hladovec sedí tak jako sytý. Že je oděn
ve frak, to není přece nic tak podivného. Jak možno vybírati vstupné
za pohled na člověka, který se ničím nejeví, o němž je pouze známa
ona negativní okolnost, že nejí a nepije? Dobrá, nejísti řadu dní je
pozoruhodné, ale kde je důkaz, že nejí? A je-li tu důkaz notářsky
ověřený – co na tom? Nic se neděje.
Kdyby onen pán ve skleněné kleci zvěstoval, že sní dospělého
vepře na posezení, tehdy by bylo možno hovořiti o nějakém výkonu.
Řady obecenstva, které by se hrnulo na místo tohoto
pozoruhodného divadla, mohly by se přesvědčiti, že tento vepř je
skutečný, bytelný, hmatatelný a vůbec smysly postižitelný. A uzřeli
by umělce, který by přistoupil k tomu, aby zdolal onoho vepře.
Tedy aktivní výkon, hodný pozornosti. Bylo by možno pozorovati,
kterak pán ve fraku krájí vepře, cpe sousta masa do úst, rudne
námahou, potí se, šklebí se, vzdychá, funí a krká. Lidé by mohli býti
přítomni výkonu od počátku až do konce; mohli by býti svědky
toho, že umělec triumfoval nad pečeným vepřem, zdolav jej
nádherným výkonem. Mohli by viděti, že umělec ve žroutství se
vůčihledě nadýmá. A kdyby praskl, stalo by se to ve výkonu
povolání. Umělec by zemřel, byv přemožen vepřem. Bylo by zřejmo,
že vzal na sebe úkol titánský. Jeho výkon by třeba nepatřil do oboru
krásných umění. Avšak poskytl by za vstupné jisté podívání, kdežto
umělec v hladovění neposkytuje ničeho. Hladovění zkrátka
nemůžeme považovati ani za umění, ani za živnost.