Okolo nás Karel Poláček

NI

Proč bych nezačal také jednou klasicky? Řeknu aforisticky:
I zkomoleniny mají svoje osudy.
Budu uvažovati o slovíčku ni, které je zkomoleninou spojky ani.
Není nejmenší slůvko ni mezi ostatními slovy, ale jeho význam je
takřka politický, nechť nepravím celonárodní.
Tuším, že ni pochází z doby Vlastenců z Boudy. Zrodilo se snad
současně s čamarou a kulatým tvrdým kloboukem. Jeho původ
padá do doby rozkvětu staročeské politiky; a to do časů velkého
vzdoru, kdy čeští poslanci rozhodli se neobeslati říšskou radu.
Nikoliv tedy do doby punktací, kdy dr. Rieger prodal národ za
štamprli koňaku a po zemích Koruny české zpívala se posměšná
píseň:
Když pan ministr počal zvát,
aby se sešli na Reichsrat
ti čeští deklaranti,
tu jeden zaklel, druhý povzdechl,
nakonec každý poslechl –
to jsme rebelanti! – (Bis.)
Ale ni povstává slavně tehdy, když počala se pořádati procesí
k hrobu Husovu do Kostnice, což velmi popuzovalo liberální vlády
rakouské.
Zkomolenina ni vznikla v písemnictví jako licentia poetica. Neboť
nehodí se spojka ani vždycky do verše; přečnívá mnohdy, vytahuje
se jako guma podvazků a v básni skřípe. Zato verš s ni se dobře
skanduje. Velkého rozšíření dostalo se ni školou Vrchlického; tehdy
se v básních „ždalo“ o lásku, den zapadal „růžný“, a národové
klonili svoje šíje pod „jařmo“. A tehdy ni dominovalo a zářilo jako
hvězda první velikosti.
Báseň byla v českém životě vždy mocným nástrojem politickým.
A není tudíž divu, že ni dostalo se do politického víru a pevně
zakořenilo ve spolkovém životě. Silně se rozšířilo a rozbujelo. „Ký
div?“ zeptal by se vlastenecký politik (místo „jaký div?“, tak táží se
lidé civilní). Jeť spojka ni slůvko patetické; velmi vhodný nástroj
rétorické politiky. Hárají v něm city ušlechtilé; jeť jako smolný věnec
vržený na bašty sveřepého Germánstva; volá do zbraně od Šumavy
až k Tatrám; vede národ z temna poroby ku slunci svobody.
„Ni zisk – ni slávu!“, to je heslo, jemuž nelze uzavříti srdce. Je
břeskné jako zvuk polnice; stručné a důrazné. Ale této vlastnosti
může děkovati pouze slůvku ni. Heslo by umdlelo a ztratilo na své
průbojnosti, kdyby se říkalo „Ani zisk – ani slávu!“
Vizte: „Ni muže – ni haléře!“ volal český politik senátorského
profilu na volebních schůzích, když volilo se poprvé podle
všeobecného, rovného, přímého, tajného hlasovacího práva; a jeho
brada čněla před zraky voličů jako slaměný víšek, jenž stojí na
pomezí dvou světů, toho starého a toho nového, kdy se národ
přestal bát své vlády a počaly praskat staré řády, proletáři v jeden
mžik srazili se v pevný šik. Řekl: „Ni muže, ni haléře!“ a skutečně
každý cítil, že nebude mužů ani haléřů, jako nebude králů, nebude
papežů; a z kostelů stanou se dílny pracujícího lidu; a každý
zasedne ke stolu přírody. Kdyby byl prohlásil: „Ani muže, ani
haléře!“, pak by každý cítil mdlobu a malátnost spojky ani, i nevěřil
by, že nebude mužů ani haléřů, ale velké množství mužů a bezpočet
haléřů.
Jeť filologie i pro politiku důležitá nauka a každý politik, jenž je
povolán vésti masy, nechť přesně liší mezi ni a ani. Kdo libuješ si
v širokém gestu a chceš způsobit, aby srdce davu tlouklo prudčeji,
dbej bedlivě na slůvko ni. Neboť ni zapaluje hlavy jako mohutná
brada, vztyčený prst, vlající kravata a rány pěstí do řečnického
stolku.
S čímž se uctivě poroučím.