Okolo nás Karel Poláček

O stavu krejčovském

Cesta ke krejčímu vede kupodivu přes mnohé schody a trojí
pavlače; tudíž pouť dosti obtížná, neřku-li romantická. Pozorujete,
že hovořím o skutečných krejčích, nikoliv o jakýchsi Maisonech, kde
se všecko klouže v lesku a živnost oděla se v nádheru pontifikálních
obřadů.
Hovořím o krejčovství starodávném a ctihodném, slovem
takovém, které šije šaty pro pány i hochy. Takové krejčovství skládá
se z mistra krejčího, jeho manželky, kuchyně a pokoje, potom
učedníka. Tento učedník sedí v kuchyni na jakémsi stolečku
s nohama zkříženýma, jako by byl víry mohamedánské; ale
neodříkává súry z koránu, ale píchá do látky sem – tam. V kuchyni
snoubí se výpary kyselého zelí se zatuchlým zápachem soukenných
látek; tak tomu je v každém řádném krejčovství; a návštěvníkovi jest
zdvihati vysoko nohy, aby se nezapletl do odstřižků látek;
vzpomene si při této příležitosti, že Jan Žižka potřel železné křižáky
tím způsobem, že přinutil je bojovati opěšalé na místě, kde husitské
ženy nastlaly šlojíře, do nichž se rytíři zaplétali a k zemi padali,
a tak byli potřeni. Ty však neboj se, že budeš potřen, ale vstup do
pokoje, kde přebývá pan mistr.
V dřívějších dobách vyobrazoval se krejčí jako nesmírný hubenec
s kozí bradou. I dnešní krejčí mívá bradku, ale to neznačí, že by byl
komická figura. Ba právě naopak: Tato ušlechtilá bradka hovoří řečí
jasnou, že její majitel jest vlastenec poněkud starší ražby. Sokol
a člen zpěváckého spolku. Na důkaz toho pohlédni na mnohé
fotografie, které zdobí stěny krejčovského pokoje. Tyto podobizny
ukazují nám skupiny vybledlých, ale vážných vousatých mužů;
a náš mistr krejčí sedí uprostřed s důstojností, která povídá:
„Zpěvem k srdci – srdcem k vlasti.“
Mimo tyto fotografie visí na stěně obrázky, které představují
zvláštní druh rodu lidského, takzvaného člověka krejčovského.
Tento člověk krejčovský vyskytuje se zřídka sám, nýbrž sdružuje se
ve skupiny jiných lidí krejčovských. Fyzicky jsou si lidé krejčovští
velmi navzájem podobni: všichni jsou pozoruhodně dlouzí
a obličeje, který je nevýslovně šlechetný a ctnostný a jeho
pravidelnost rovná se pravidelnosti koloběhu ročních počasí;
a vůbec připomíná obličej krejčovského člověka svojí pravidelností
a podobou k jinému krejčovskému člověku onu zvláštní
pravidelnou shodu v podobě, kterou se vyznačují navzájem
produkty současného písemnictví. Ale co se týče oděvu, vládne
mezi krejčovskými lidmi značná rozmanitost. Zatímco jeden,
oblečen jsa v bezvadný frak, rozmlouvá s pánem v turistickém
oděvu a s kukátkem na řemeni, jiný vykračuje si v cutawayi
s tvrdým kloboukem na hlavě. Také stanovisko k tabákové režii mají
krejčovští lidé různé. Frak libuje si v cigaretě, žaket v doutníku, ale
turistický oděv pochutnává si na lulce.
Mistr krejčí je milý, uctivý člověk, nemá límce, ale zato má míru
na krku, která se po krejčovsku nazývá „santimetr“. A krejčí je
ušlechtilý a důstojný muž. Lechtá-li tě v rozkroku, nečiní tak, ví
Bůh, z lehkovážné bujarosti, ale proto, aby ti vzal míru na kalhoty.
Při této příležitosti shýbaje se silně funí následkem pilnosti
a dušnosti. Když všecko změřil, tu zapisuje do notesu tužkou jakési
záhadné číslice. Potom řekne: „Děkuji uctivě,“ a vyprovodí
zákazníka, příjemně se usmívaje a laskavě hovoře.
Oblek je vždycky hotov, jak byl krejčí slíbil: Z neděle. Člověk,
oděn v nový oblek, připadá si svátečně a tváří se nadmíru vážně;
a je-li solidní zákazník, zaplatí nemeškaje účet, na kterém je tužkou
poznamenáno: „S díky zaplaceno.“
A krejčí, potkav svého klienta na ulici v novém úboru, se zálibou
se za ním ohlédne, dělá-li zákazník figuru hodnou jeho díla; ale
velmi chmuří se vida, že tento člověk hrbí záda. V duchu na něho
volá: „Pane, narovnejte se, když jsem vám udělal takový pěkný
obleček! Ať se na vás děvčata smějí, abych měl radost.“
Jeť mistr krejčí pyšný jako Bůh, jenž stvořil člověka, a velmi se
mu chce říci, že je to dobré.