Okolo nás Karel Poláček

Deštník

Potkal jsem jednoho dne známého; měl deštník. Mladý muž se poněkud zarděl a pravil s rozpačitým úsměvem: „Já… víte… měl jsem deštník ve správce. Totiž ne já, ale babička. Povídala, abych jí proň došel.“ – „Nuže,“ povídám, „proč se omlouváte? Snad je dovoleno nositi deštník?“ – „Já jenom… abyste si třeba nemyslel…“
Tehdy jsem si uvědomil, že nastal soumrak deštníků. Umírá deštník: Mladí lidé se zaň stydí a svádějí to na babičku. Hyne deštník: Je jednou z obětí nových řádů. Snad sympatizoval deštník s ústředními velmocemi, s nimi bojoval a zahynul po jejich boku? Snad nemůže žíti v době republikánské; a jest mu dožívati zakyslý osud staropenzistů?
A řekl jsem si, že by bylo užitečno pohlédnouti nazpět a změřiti jeho dráhu v dějinách oděvu. Vždyť bývaly doby, kdy i deštník býval revolucionářem. Vtrhl bouřlivě do světa a vzbudil mezi konzervativním lidem pohoršení a posměch, jako každé nové zařízení. Počínal si tak bujně a nevázaně, že byl pojat do Schulzovy knihy mezi Pošetilosti módy. Ohrožoval veřejný řád a pokoj. Takže, jak dočítáme se v Ottově naučném slovníku, „v Čechách roku 1787 již touží spisovatel úvah o Praze, že se tu nošení deštníků rozmohlo zvláště u mužů z míry. Každý prý si deštník pořizuje, vznešený i prostý lid.“ Dovedeme si představiti, že se tehdejší staromilci bouřili. Zažili jsme před válkou také takovou menší revoluci, když mužové protestovali veřejně proti manekýnkám, které odvažovaly se na veřejné ulici propagovati nebezpečnou módu ženských kalhot. A tyto „jupe-culotte“ byly předzvěstí zlých časů. Itálie počala válku v Tripolisu; a bylo pozorovati sopečné otřesy z Balkánu.
Nejslavnější doba deštníku jest epocha od pasivního odporu českého poselstva na říšské radě až do zlomení moci staročechů v zemích Koruny české. Neboť funkce deštníku nezáleží pouze v úkolu chrániti před deštěm. Úloha deštníku je v tom, provázeti občana na procházkách a sdíleti s ním světový názor, jenž záležel v tom, že moc přichází shůry a že vše nové jest podezřelé. Deštník souhlasil s měšťanem, že Makedonci, italští karbonáři a anarchisté nezasluhují leč opovržení. Sdílel názor se svým majitelem, že krok na procházkách musí býti pomalý a každé přepínání tělesných sil zasluhuje odsouzení. Rychlejší pohyby sluší pouze proletářům a uličníkům. Dítky lepších rodin, dobře vedené, mají se vésti za ruce a kráčeti způsobně před rodiči. Deštník žádal od svého majitele, aby jej choval v úctě a dbal toho, aby nepřišel o hedvábný lesk. A splácel svému pánu, zvyšuje jeho vážnost mezi spoluobčany. Deštník byl toho názoru, že není nad zabezpečenou existenci, ať již v úřadech státních, či samosprávných. – V politice toužil deštník, aby císař naplnil slib státoprávního reskriptu a dal se korunovati na krále českého. Tato idea jej vášnivě ovládala, neboť věděl, že korunovační obřady dály by se za nebývalých slavností, při nichž by deštník došel plné platnosti. Jest nesporné, že deštník nesouhlasil s počínáním omladinářské mládeže, jež za noci zamazávala rakouské orlíčky na trafikách a poštovních schránkách. A přirozeně že jako každá seriózní existence byl deštník předmětem útoků humoristických časopisů a dvě třetiny vtipů z tehdejší doby padá na vrub deštníku. Co se týče vzdělání, jest konstatovati, že deštník dával přednost spíše humanitní výchově před reálnou. Věděl, že mezi technicky vzdělanými muži nebude se těšiti té ohleduplné šetrnosti jako mezi těmi, kteří nabyli poučení v humanitních ústavech. Liboval si spíše ve společnosti klasických filologů a obvodních lékařů; ale nejvíce se těšil, obcuje se soudními rady a notáři. Zvláště notářů si vážil, neboť jejich krok po večerní promenádě byl pln houpavých vnad; a hlava notářů je obtížena vážnými myšlenkami a má sklon k poezii. Neboť to je známo, že notáři píší básně do místních týdeníků. Věrnost deštníku k pánovi je příkladná. Provázel venkovského jinocha na studie a neopustil jej, když dosáhl nejvyšších hodností.
Je tedy přirozeno, že deštník, jemuž se v podstatě příčí každá revoluce a jenž má v úctě autoritu a monokraticky organizovanou ústavu, že nemohl souhlasiti se změnou poměrů, jaká nastala po velké válce. Deštník dobře tušil, že znehodnocením peněz a znehodnocením politických představ, jež naučil se ctíti, bude i jemu nevážnost a pohrdání údělem. Deštník nemůže souhlasiti s republikánským zařízením; odpírá věřiti v účelnost vázaných kandidátních listin. Vždyť již zavedení všeobecného hlasovacího práva u něho vzbudilo nevoli. Byl pro mírný konstitucionalismus; a nanejvýš pro volební právo kuriové. Zvěst, že bude zavedeno ženské volební právo, budila u něho rozrušení. Vždyť podle názorů deštníku jen mužové jsou povoláni k tomu, aby na půdě říšské rady hájili práva českého národa do posledního dechu. Pohled na ženy, které řídí automobil, budí u deštníku krajní roztrpčenost. Deštník je vůbec proti automobilům a tramvajím. Jenom železnice uznává a žasne při pohledu na dýmající lokomotivu, obdivuje mohutnost lidského ducha. Ale i po železnicích cestuje nerad a s jistými obavami. Není tudíž divu, že s těmito názory jest deštníku umírati v osamocení. A nezabrání jeho úplné zkáze ani pokus organizovati se ve straně domácích pánů. Ani sympatie národního hnutí nezabrání jeho zkáze. Zemře deštník po životě plném hodností, ale zemře zapomenut. Zplesniví v koutku šatníku co potrava molům. Nemůže žíti, neboť jeho dráty chrastí konzervatismem a jeho charakter jest intranzigentní ke všemu novému. Avšak musíme mu přiznati, že jeho hedvábí mělo solidní povahu; a odpustíme mu jeho stařeckou nesnášenlivost.