Okolo nás Karel Poláček

Přechodník a kravata

Pravím, že s přechodníkem v české řeči má se to tak jako se svatými v katolické církvi, kteří se uctívají, jejichž skutků však nikdo z věřících nenásleduje. Čili, abychom parafrázovali Macharovo přirovnání, přechodník (i vyvolení svatí a světice boží) podobají se parádnímu porculánu, který se chová ve vitrínách, ale nikdo ho neužívá, neboť slouží jen pro potěchu očí.
Neboť je známo, že v obecné mluvě se přechodník nevyskytuje, a velmi by byl překvapen muž, kdyby manželka pronesla při obědě tuto větu: „Jsem velmi rozmrzena pozorujíc, že pohrdáš knedlíky s rajským sosem, tváře se, jako bych tě chtěla otráviti. Proč jsi, ohrnuje nos nad tímto pokrmem a jsa lačen nádherných krmí, nenarodil se královským princem?“
Daleko rozšířenější než participium v obecném životě je kravata. Kravatu nosí v tomto státě každý muž, vyjma lid rolnický všedního dne; potom rekruty, kteří místo límce nosí na krku kostěný knoflíček, jenž zapíná košili na ohryzku; dále některé uvědomělé občany, jako učitele, rodáky, volné myslitele, tamburaše, abstinenty a hádankáře, jichž odznakem jejich přesvědčení je slovanská košile s pestrým vyšíváním, která se pomocí tkaniček u krku zavazuje. Postrádají kravaty také občané, které úřady posílají šupem do jejich domovské obce, dále ti, jimž jest dlíti ve vyšetřovací vazbě.
Nyní tertium comparationis. Přechodník je okrasa spisovné řeči jako kravata oděvu. Trochu frajeřinka. Oba však, aby byly okrasou, jsou podrobeny přísným zákonům. Dbejme toho, aby uzel kravaty prodléval v přesné blízkosti brady, rozděluje půvabně krk na dvě jednostranné polovice. Je hanebností, pošinuje-li se svévolně uzel ke krku; je zpupností, opouští-li uzel své přírodou vykázané místo a pošinuje-li se k uchu; je bídáctvím, snaží-li se kravata, nedbajíc knoflíku, jehož úkolem je udržovati kravatu v pravých mezích, vyšvihnouti se do výše, aby dostihla boltců ušních.
Rovněž nelibě neseme, vyhřezne-li kravata zpod vesty a chce „nemyslit, necítit, jen vesele vlát…“ Pak řekneme, že lépe by bylo tomu pánovi, aby kráčel po světě neozdoben kravatou.
A všimněte si, mužové a ženy, že stejně je to s přechodníkem. Jak nápadně třpytí se věta důmyslně posázená participii praesentis, perfecti et futuri! Avšak, ó té hanebnosti, vmísí-li se do věty přechodník nepatřičný, nenáležitý; pak zmítá se ve vazbě jako netopýr, jenž zapletl se slečně do vlasů. Situace takového přechodníku je málo záviděníhodná; tady participium trpí jako Izraelité v otroctví egyptském.
Konečně upozorňujeme na příměr přechodníku s kravatou v souvislosti se ženskou otázkou. Ženy, to je obecně známo, nedbají ve příčině módy přírodních zákonů. Dámám, které ozdobují se vázankou, nedostává se zajisté obratnosti; avšak frivolnost, se kterou váže si dáma kravatu, je neobyčejná. Je lhostejná k požadavku přitáhnouti uzel; a kravatě jest zapomenouti na to, že je ozdobou v podstatě mužskou, a stává se hříčkou ženiných rozmarů.
Tu pak vězte, že tento nevážný a frivolní duch jeví se v ženském písmě a že je přechodníkům ve větě psané ženskou rukou velmi trpěti. Tady není nikdy participium na svém místě; žena podstupuje od nepaměti s přechodníkem zápas velmi krvelačný, v němž obyčejně participium bídně podlehne. Ani zrovnoprávněním žen nedostalo se přechodníku lepšího údělu. Tak jeví se budoucnost přechodníku v tomto směru ve velmi pochmurném světle, a kdyby participium obživlo a odhodlalo se napsat úvodníky, pak učinilo by tak s nadpisem: „Kam spějeme?“
Avšak, dámy, nehleďte na svět černě! Údělem ženy je neznalost přechodníků a jich užití. To ale nic nevadí. Pepička Kondelíková neuměla také užívati přechodníků, a přece se vdala. A nejen to, ale i udělala štěstí, neboť dostala doktora magistrátu, pana Vejvaru. Tak i já vám přeji, abyste udělaly štěstí, třeba i prostřednictvím nesprávných přechodníků.