Okolo nás Karel Poláček

O závoji

Oddal jsem se úvahám o věcech minulých; a není divu, že moje slova bývají naplněna melancholií. Tentokráte budu hovořiti s jistou nostalgií o ženském závoji, který zemřel, jsa jednou z obětí světové války.
Žil kdysi ženský závoj a byl mohutný a slavný. Byl odznakem třídy měšťanské, která uchopila se vlády v době, kdy Ludvík Capet přišel o hlavu. Ženský závoj značil údobí Restaurace, která je typická přikloněním k hospodářské teorii zlatého podkladu měny. Byl to věk konsolidace a imperialismu. V této době byli v patrné úctě nejen panující rod, ale i manželé, kteří doprovázeli kočárek svého potomka za bránu. Stála vysoko nejen zlatka, ale rodinný princip, a majitelé četných rodin byli odměňováni; a nezřídka byl sám panovník kmotrem desátému dítěti veselého otce. V tomto čase budila pouze Amerika pozornost svými cyklony. V Evropě nebylo cyklonů, ale sjezdy vlasteneckých ozbrojených sborů měšťanských. Čas od času vzbudil nějaký anarchista bombou veliké zděšení a poplach v kruzích společnosti, která nedovedla pochopiti, že spiklenci vybírali si za cíl svého vražedného útoku právě ty nejšlechetnější mocnáře. Avšak ševcovští učedníci měli hlavy rozsochaté a přes rameno přehozený pár faldovaček. Kuřích ok bývalo za tehdejších časů více než nyní, ježto průmysl obuvnický byl ještě v plénkách, nehledě k tomu, že kuřích ok bylo vedle deštníků a tchyní velmi zapotřebí k provozování humoristické tvorby. Ve školách učily se dítky písním V Čechách tam jsem já zrozený a Krásný vzhled je na ten boží svět; a ulice byly plny kupletu:
Ty pražský fešačky,
kuchařky, děvečky,
která zná bylinu,
ta nosí ofinu,
musí jít s Pepíkem,
nesmí dát košíkem,
sic facek jako much –
pomoz jí Bůh!
Tenkráte, vzpomeňme si, nebylo barů ani koktajlu manhattanu. Avšak byly útulné hospůdky a šenkýři byli přepásáni bílou zástěrou a na hlavě měli kulatou čepičku. Nemírné pití piva považovalo se jaksi za projev národního cítění. Věru, v hospodách kvasilo vlastenecké nadšení a nad šenktišem visely pletence scvrklých buřtů. Mladíci, kteří měli plyšové vesty, zpívali šťavnatými hlasy: „A proto dím: Vesele jen, každičký den… dívenku svou k boku viň a v druhé ruce pěnný chmel. Život je krátký, nevrátí zpátky, co jsi užít zapomněl.“ A to byla také idea výtvarných umělců, kteří malovali plakáty k slavnostním příležitostem.
Na tuto epochu vzpomínají vlastenecká ledví se stříbrnými bradkami s elegií, a právem: Nelze zapomenouti na onu epochu lidstva, kdy pletenec fíků stál tři krejcary –
A tak tehdy dospívající slečny, které opustily klášter, kdež naučily se počátkům jazyka francouzského; a na klavír uměly zahrát se skoro přesnou jistotou Zvonky cornevillské; a vyšily si větší počet milieu do příštího manželství; tedy tyto dospívající slečny jaly se nositi sukně dlouhé jako romány ženských autorek, a co navíc: byly-li z velmi dobrých rodin, tedy počaly nositi závoje.
Ženský závoj byl obrazem této doby, ba možno říci insignií tohoto údobí, která se charakterizovala zálibou v diskrétních polotónech. Vždyť tehdy ani modré hory, ani dumné bory nespokojovaly se se syrovou nahotou, ale halily se v mlžné závoje. Epochu poezie parnasistické a paséistické nelze si mysliti bez závojů. Chvěla se ve vzduchu mstivá kantiléna; a s gestem odhazovala se prázdná číš; na rtech zůstával lpěti rmut pomíjejících rozkoší.
Ženský závoj byl jemný, průhledný a delikátní. Ale velmi přesně odděloval od sebe třídy. Tenkráte nebylo oněch podivných žen, které vídáme v nynějších módních časopisech. Nebylo takových dam, které jsou nadmíru dlouhé, ve tvaru obdélníku, a jichž obličej je chlapecký, jedna noha posunutá dozadu a ruce pohrávají si náhrdelníkem. Za tehdejších časů byly ženské půvaby vysoko v kursu. Nikomu nenapadlo brutálně potlačovati ženských zaoblin. Naopak: Diskrétních prostředků, které podporovaly mohutné vykypění a účinné prospívání ženských vnad, byla veliká hojnost. Měšťanské ztučnění mělo oporu v tehdejším světovém názoru, který sám byl solidní a bez kazu jako těžké mahagonové kredence. Do závoje zahalovala se ctnost i neřest. Tato doba volá po jemných přechodech, i vzniká v umění výtvarném impresionismus.
Pravil jsem, že tehdejší horští olbřímové halili se v závoje. Nebylo skutečně tehdy hor, které by nepocítily náklonnost k závojům mlhy. Rozhodně však proti závojům, které byly rekvizitami přírodních lícní, hrály skutečné, ženské závoje v tehdejším romanopisectví nepoměrně větší roli. A bylo to hlavně francouzské písemnictví, které důkladnou exploatací ženských závojů překonávalo ostatní literatury evropské. To, co v ruském písemnictví byla trojka, zasněžená krajina, zvuk rolniček, nuda, popíjení čaje, návštěvy v rodinách poměščiků, vodka a úplatky carských činovníků, to znamenal v západní próze závoj. Za průhledným závojem cítil čtenář přítomnost dvou žhavých zraků. Nebylo takřka Armanda z literatury konce století, jenž by prudce neodstoupil, když neznámá odhalila svůj závoj. Tehdy býval zhusta závoj zaplétán v cizoložné aféry. Hraběnky klesaly v náruč mladým mužům, kterým bylo lze tráviti bezstarostně svůj život, neboť jejich jmění poskytovalo jim patnáct tisíc roční renty, a tyto hraběnky odhalovaly svůj závoj a jejich rty pronášely horečně: „Och, líbej mne…!“ Dámy, jichž obličej mizel pod hustým černým závojem a které kladly kytici tuberóz na hřbitově Père-Lachaise na hrob zesnulého chotě, stávaly se zpravidla předmětem pozornosti nějakého Gastona (který také míval až patnáct tisíc renty) a tento hustý smuteční závoj býval východiskem nějaké tklivé historie lásky. Závoje vcházely do domů, kde byly garsoniéry zasmušilých světáků a ateliéry proslulých malířů; a závoje zastavovaly se na schodech čekajíce, až se jejich rozbouřené srdce upokojí; a závojům klesly přečasto ruce s rozevřeným dopisem.
Z našeho veřejného života odešel ženský závoj tiše a nenápadně; zvedl se jako závoj mlhy za studeného zářijového jitra. Bylo by možno po příkladu starožitného slohu měšťanských novinářů říci, že slunko svobody, vystoupivší nad náš národní obzor, roztrhalo závoj, který ležel na nás jako kleté dědictví Bílé hory. A skutečně značí zmizení závoje zánik patrimoniální epochy lidstva, kdy pilná práce dala vzniknouti industrialismu, industrialismus pak imperialismu, který na vrcholu své slávy byl pohlcen svým milovaným synem, militarismem. Závoj zmizel z evropského ovzduší klidně, neboť naše klima je mírně temperované. A zdá se nám, že by toto rozhraní dvou epoch měly provázeti bouřlivé výjevy jako v Turecku. Neboť to, co značil u nás dámský závoj, to byl v Osmanské říši fez. Také tam vládl fez po tisíciletí, jsa svědkem vojenské slávy litých janičářů a ukrutných bašibozuků, zatímco národ záhadně mlčel jako černý eunuch, jenž se zkříženýma rukama hlídal vchod do harému. Tak dlouho vládl fez jako v Cařihradě sultán, za jehož panování dívaly se odalisky toužebně zamřížovanými okny harému a pod jehož vládou mizeli spiklenci, byvše házeni zašití v pytlích do vln Mramorového moře. Zánik fezu provázel zánik kalifátu, což neobešlo se bez jistých nepokojů. Mustafa Kemal paša poručil národu odložiti fez; a v Cařihradě prodalo se prý za jeden den přes tři sta tisíc klobouků. Byla to zajisté zajímavá podívaná na tuto ztřeštěnou národní slavnost. A v Asii strhla prý se nějaká řež mezi přívrženci fezu a klobouku.
A tak zanikl u nás závoj. Jenom nevěsty předstupují před fotografický aparát se svatebním závojem. Tento anachronismus udržel se přes urputný příboj událostí, jako udržuje se tvrdošíjně staromódní mrav vdávání a ženění. Obřady manželství tkví svojí náladou v klasicistické době; a tak tedy končíme reminiscencí na školní četbu: „Mit dem Gürtel, mit dem Schleier reisst auch der schöne Wahn entzwei.“