Okolo nás Karel Poláček

O ženském klobouku

„Ve-liké, bratře, jsou privileje ženského pohlaví,“ praví jeden pán k druhému v povídce Pohřeb generálův od Čechova.
Pravda: Veliké.
Dejme tomu, že by se nějakému mužovi zachtělo choditi po ulici s obráceným kloboukem na hlavě. Jisto je, že takový případ by vzbudil veřejnou pozornost, a našlo by se množství mimojdoucích, kteří by přátelsky upozorňovali pána s obráceným kloboukem, že jeho klobouk je posazen obráceně a že je potřeba, aby se klobouk obrátil. Pán byl by nucen posadit si klobouk jak se patří: neboť klobouk obráceně nošený stal by se otázkou veřejnosti a otázkou veřejného pokoje a řádu. Představme si však, co by se dělo, kdyby jiný pán vyšel si na procházku s kloboukem barvy citronově žluté. Takový klobouk vzbudil by jistě nevoli strážníků, ačkoli nikde není psáno, že by bylo zakázáno mužům nositi klobouky barvy citronově žluté. Avšak přesto taková věc nejde: ani osobám velmi vysoko postaveným, jako je například rada od Nejvyššího správního soudu, nedovolí veřejnost, aby vzbuzoval nevoli a pohoršení klobouky barvy ať již jasně růžové, či se zlatým krumplováním, nebo s chocholem pestrého peří. Neboť mužský klobouk smí míti fazónu střízlivou jako celní tarif, tradičně suchou, prostou a nenápadnou.
Ženský klobouk však je posměch všem zákonům přírodním; základem přírodní estetiky je symetrie; veškeré tvorstvo je sestrojeno pravidelně buď podle osy svislé, nebo příčné. Již po této stránce vymyká se ženský klobouk přírodním zákonům. Dále: Všechny hmotné kusy světa vnějšího jsou zařazeny v nějaký systém, všechny části přírody jsou členy nějaké vědecké rodiny. Jenom ženský klobouk nedá se zařaditi do Linnéovy soustavy; prostě proto, že ženský klobouk vyskytuje se v přírodě pouze jako species, a nikdy genus. Přeloženo do češtiny: Viděli jste někdy dvě úplně cizí dámy, které by měly stejné klobouky? Je zvykem, že maminky oblékají své dcerušky stejným úborem; to však je možno asi tak do patnácti let. Pozdější věk však žádá, z důvodů sňatkové ekonomiky, aby úbor starší lišil se od oděvu mladší sestřičky. Znal jsem pouze jediný příklad, kdy dvě sestry šatily se až do dosti pokročilého věku stejně. Žil jakýsi pastor a ten měl dvě dcery, jménem Rafaelu a Gabrielu. Již od mládí dbal na to, aby dcery vyjadřovaly se správnou mluvou. Zvláště dbal na genitiv záporový. Občané se podivovali, slyšíce pastora napomínati: „Ráfinko, netep Gábinky!“ Zde konečně je přirozeno, že obě sestry šatily se do pokročilého věku stejně; a také provdaly se obě za dva úplně stejné kandidáty teologie, kteří oba vyznamenávali se pečlivě vyčištěnou obuví.
Odchýlili jsme se značně od původního tématu; od ženského klobouku až k protestantskému pastorovi. Z toho lze viděti, že klobouk ženský je sám výrazem anarchistické morálky a způsobuje anarchii i v logice. Pro ženský klobouk neplatí ani tradice, ani historie, ani světový názor – nic. Zde je zákonem čirá svévole. Řekne-li si žena, že portička bude napřed – bude napřed; a třeba si jich přišije na klobouk pět, a nikdo nebude křičeti, že je to hanba, protože mají býti jen čtyři. Otázka, proč střecha klobouku oné dámy je napřed zdvižena a tvoří trojúhelník, vyplněný divokým ornamentem, nenajde odpovědi, stejně jako není důvodu, proč by klobouk jiné dámy neměl se podobati ocelové přílbě nárazových oddílů a neměl míti vpředu ozdobu v podobě červené destičky. Nikdy nevíme, je-li dámský klobouk posazen obráceně; ani po tom nepátráme. Co není dovoleno radovi Nejvyššího správního soudu, ba ani druhému prezidentovi, to je zajisté samozřejmo u jejich manželek. Smějí nositi klobouk barvy citronové, a nikdo jich nesmí proto tupiti, zatímco tento počin by se pro jejich manžele stal otázkou stavovské cti a zajisté byl by příčinou disciplinárního vyšetřování.
Řekli jsme, že ženský klobouk je výrazem anarchistické morálky, že ruší tradici, láme kontinuitu a je hříčkou módy. Ba co více: Je popřením zákona přírodního, jenž velí samcům odívati se v nádheru peří, pestré kožišiny, mohutné hřívy a statečné vousy, kterýmiž okrasami mají se zalíbiti samičkám, jež oděny jsouce v prosté, popelavé a nenápadné roucho mají ctnostně a zdrženlivě očekávati vyznání lásky. V lidské společnosti je tomu naopak: Ženy zdobí se plerézami, cizím peřím, cizími kožišinami, zatímco mužové kladou si na hlavu vážnou bouřku, nevinný veluráček či patricijský cylindr. V poslední době byli jsme svědky, že volání po návratu k přírodě nabývá opět nového ohlasu. Vnikne-li idea J. J. Rousseauova v praktický život a nalezne-li rozšíření, pak následky toho budou se jistě jevit na kloboucích. Mužové budou svoje tvrdé klobouky zdobiti chocholem peří, veluráčky budou hráti všemi barvami a pestrá rozeta, která dříve zdobila cylindr panského kočího, nebude odznakem lokajství, ale naopak bude výrazem důstojenství a majetnosti. Taková zavládne móda, že čím vyšší hodnost, tím pestřejší růžice na cylindru.