Z vašich příběhů - Bonboniéra

V pátek večer můj manžel odkráčel do hospody a já zůstala doma u PC. Hrála jsem nějakou hru a honila mě mlsná. Vzpomněla jsem si na bonboniéru, kterou jsme před pár dny dostali. Ale měla bych s ní počkat na mužskýho. Přeci jen to byl dárek pro nás oba.
Po dlouhém, dramatickém boji sama se sebou jsem ji otevřela. „No co, vezmu si jen dva bonbóny, zbytek pak dojíme s manželem spolu.“
Ano, tušíte správně. Sežrala jsem ji celou.
S hrůzou jsem pak přemýšlela, co manžel na to asi řekne. No, co asi? Vyslechnu si kecy o tom, že jsem se nerozdělila, jaký jsem sobec, že on by tohle v životě neudělal, bla, bla, bla.
Ale štěstí mi přálo. Ten večer se manžel v hospodě upravil natolik, že po návratu usnul u svého psacího stolu. Prázdnou krabici od bonbónů jsem mu mrskla k nohám a šla spát. Ráno jsem si krabice „všimla“ a rozpoutala vztekle-lítostivou etudu o jeho sobectví. To, že přišel nacucanej jako tepláky hozený do potoka, to bych mu odpustila. Ale že na mě vůbec nemyslel? To je vrchol!
On na mě jen vyjeveně zíral. Prý vůbec netušil, jak moc se vlastně zrychtoval, a na čokoládové bonbóny si vůbec nevzpomíná.
Odpoledne mi přinesl novou bonboniéru, kytku, uvařil večeři a umyl nádobí.
Jo, já vím. Jsem bestie a přijdu do pekla! Zdroj Facebook