PROCHÁZKA NA HOUBY

„Až přijdu ráno z noční, půjdeme do lesa na houby,“ oznámil mi manžel před odchodem do práce.
„Jupí,“ zaradovala jsem se. V posledních týdnech spolu trávíme minimum času, takže romantickou procházku po lese uvítám s nadšením. Navíc má být hezké počasí. A houby miluji. Těším se.
Ráno manžel přišel do ložnice. Nevypadal úplně nejčerstvěji, ale prý na ty houby půjdeme. A opravdu jsme vyrazili.
Překvapivě vybral docela složitý terén. Plíce jsme odložili už někde v půlce kopce.
„Můžu se na to vy**at,“ funěl vztekle, ohnutý dopředu, s rukama opřenýma o kolena. „Už půl hodiny se tu šplháme jako kreténi a nepotkali jsme ani jednu prašivku!“
Podívala jsem se na hodinky. Do lesa jsme vstoupili před necelými deseti minutami. Ale mlčím.
„Hele, houba,“ zaradoval se náhle a běžel ke kořeni vzrostlého dubu.
„No vidíš,“ radovala jsem se i já. „Rostou.“
„Jo, super,“ zavrčel. „Budeme se domů vracet s jednou podělanou houbou v košíku, a ještě prožranou od slimáka. Škoda, že jsme si nevzali aspoň tři igelitky. Ono se nám to totiž do těch dvou košíků určitě všechno nevejde!“
Pokračujeme. Hub nacházíme opravdu málo. K tomu poslouchám něco o za**aných pavučinách lepících se na ksicht, o horku, o debilním nápadu jít na houby po noční, a dokonce zazněla i přísaha, že se letos na houby v žádném případě znovu nepůjde.
Snažím se soustředit na kouzelné paprsky prodírající se korunami stromů. Nádhera.
„Mech, travička, ptáčci, sluníčko,“ zazněla náhle slova, která se zcela vymykala tomu, co jsem od něj dnes ráno slyšela. On si snad všiml, jak je v lese krásně! Srdíčko mi zaplesalo. Pohladila jsem ho po zádech. „Je tu nádherně, viď?“
„Jo, je,“ souhlasil. „Tady si lehnu a už nikam nejdu. Bolí mě kolena, nemůžu dejchat, dělaj se mi mžitky před očima. Tady s radostí zdechnu. I když, ty bys mě tu ležet nenechala, viď?“
Mlčela jsem a jen zhluboka dýchala.
„Proč nic neříkáš?“ zeptal se.
Neříkala jsem pořád nic. Rozhlížela jsem se a přemýšlela, jestli najdu dost větví na zaházení jeho těla. Aby ho tu neožíraly lišky… Zdroj Facebook