Z vašich příběhů - Čtyři hvězdy

Na začátku srpna mi přítel podal obálku. Překvapeně jsem na ni hleděla.
„Otevři to,“ pobídl mě.
Otevřela jsem a málem mi vyskočilo srdce z těla. Uvnitř byl obrázek a na něm nápis „Poletíme do Říma“. Já přitom celou dobu počítala s tím, že na dovolenou pojedeme maximálně na pár dní do Kutné Hory!
A bude to dobrodružné. Přítel rozhodl, že nepojedeme s cestovkou, ale poprvé sami, na vlastní pěst. Mám vybrat hotel a lety. No výborně, jak si přeje.
Sedla jsem k Bookingu a začala hledat. Něco pěkného, ale ať nás to finančně nezruinuje. Hlavně blízko centra, protože jezdit po Římě v horku emhádečkem, to by nás zničilo.
Nakonec jsme se shodli hned na prvním hotelu, který na mě vyskočil. Čtyři hvězdičky, deset minut pěšky od hlavního nádraží, kilometr a půl od Fontány di Trevi, slibná snídaně, celkem pěkné recenze. Bylo rozhodnuto a zarezervováno.
Zvládli jsme to. Měli jsme všechno. Hotel, letenky, plán i nervy v kýblu. Hurá.
Přistáli jsme v Římě na letišti Ciampino. Ačkoliv jsme už dlouho letecky nikam necestovali, a už vůbec ne sami, všechno probíhalo dokonale. Byli jsme na sebe pyšní.
Jen venku nás to nadšení maličko přešlo, když nás omráčilo nesnesitelné horko. Rychle jsme volali taxíka.
Taxikář naložil kufry a zeptal se, kam to bude. Ukázala jsem mu adresu na telefonu. Kývl a nastavil si ji u sebe. Raději si ji u mě ještě ověřil a vyrazili jsme. Přítel celou cestu sledoval trasu na mapě, jestli opravdu jedeme správně. Všechno sedělo.
Když jsme přijeli na náměstí Piazza della Repubblica, věděli jsme, že už to máme jenom kousíček. Dokonce jsme v dáli viděli naše hotelové vlaječky. Ulice ale byla jednosměrná, takže taxikář musel objet celý blok. Zastavil u chodníku.
Z hotelu se vyřítili poslíčci, otevřeli nám dveře u auta. Taxikář jim předal naše kufry, přítel mu zaplatil a rozloučili jsme se.
Poslíčci nás vedli do lobby hotelu a já byla jako ve snách. Pokradmu jsem sledovala přítele, který očividně také nevěřil vlastním očím. Jsem prostě holka šikovná. Za ty peníze vybrat takovýhle luxus, to byl ode mě majstrštyk! Čtyřhvězdičkový hotel v Itálii má očividně úplně jinou úroveň, než na kterou jsme zvyklí.
Všude byl mramor, křišťál, lesk, zrcadla, čerstvé květiny a uprostřed fontánka.
Usadili nás ke stolu. Během chviličky za námi přišel concierge, tedy recepční v luxusnější verzi, a pozdravil nás. Česky.
„Dobrý den, jak se máte?“
Nemáme slov. Předáváme mu občanky. Odnesl si je k počítači. Chvilku do něj ťukal a najednou značně znervózněl. „Na jak dlouho máte rezervaci, prosím?“ zeptal se.
„Na pět nocí,“ odpověděla jsem.
Zuřivě ťukal do klávesnice a krčil čelo. Na krku mu naběhla tlustá žíla. A mně už to začalo být podezřelé.
Podívala jsem se do mobilu na fotky hotelu, který jsem vybírala.
„A sakra. Něco tady smrdí,“ zašeptala jsem.
Concierge mě uslyšel, zvedl hlavu od počítače a začuchal. „To je parmezán, signora. K večeři budou tagliatelle s parmezánovou omáčkou a lanýžem.“
Ukázala jsem mu displej mobilu.
Concierge se rozesmál. Ve vteřině se ale vrátil zpět k profesionálnímu výrazu. „Signora, je mi to líto, ale váš hotel je naproti přes ulici.“
Poslíčci nám přinesli naše kufry. My se omluvili, vzali kufry a mazali přes ulici.
Na druhé straně nás čekal skromný, ale útulný hotel. Bez poslíčků, bez mramoru i fontánky. Možná trochu špeluňka, ale naše.
K večeři jsme dostali špagety s voňavou rajčatovou omáčkou a bazalkou, bez lanýže. K snídani výborné palačinky.
Ze zvědavosti jsme se podívali, kolik by nás stála jedna noc v tom protějším pětihvězdičkovém luxusu. A málem nás to vystřelilo z kecek. Dvě stě čtyřicet tisíc za těch pět dní! Bez snídaně!
Přítel mě políbil na čelo. „Vybrala jsi to skvěle, lásko.“ Zdroj Facebook