Ach babičko...jak nádherně to voní...

— Ach, babičko… jak nádherně to voní…
Dostanu také jednu porci? Ani si už nepamatuji, kdy jsem naposledy jedla fazole… — zašeptala stařenka a třela si ztuhlé, promrzlé ruce.
Upravila si šátek pod bradou a lehce se zachvěla v ledovém prosincovém větru. Ve městě probíhala slavnost: všude vlály trikolóry, hrála hudba, lidé se smáli, děti pobíhaly kolem, a vzduch byl plný vůně svařeného vína, opečených klobás a pražených kaštanů.
Ale v jejím srdci… žádná slavnost nebyla. Jen strach. Starost. A jediná touha — co nejrychleji dojít do nemocnice, za svým starým mužem.
Už dva týdny žila se sevřeným srdcem. Její milovaný muž — ten, se kterým strávila více než padesát společných let — ležel na chirurgii, zesláblý, bledý, s pohledem ztraceným. Dny neochutnal nic pořádného, a tak mu každý den nosila trochu vývaru, jedno jablko a stále více modliteb.
Malými, unavenými kroky přecházela střed města, když si všimla dlouhé fronty. Lidé si povídali, smáli se, a z obrovského kotle se zvedaly husté obláčky páry.
A pak ucítila tu vůni.
Bože můj… tu vůni.
Zasáhla ji rovnou do srdce — fazole s klobásou. Skutečné, poctivé fazole, jako kdysi. Jako za zim, kdy její muž vařil v starém kotlíku venku a ona mu podávala horký talíř, zatímco on jí s úsměvem říkal:
„Ty jsi moje dobré ruce, ženo.“
Ani si neuvědomila, že nahlas zašeptala — potichu, ale slyšitelně pro okolí:
— Ach, jak krásně to voní… Snad se pro mě najde jedna porce… Už tak dlouho jsem neměla fazole…
Slova jí unikla sama. Nikdy o nic neprosila, nikdy si nestěžovala. Ale hlad, touha a vzpomínky se samy dostaly do jejího hlasu.
Žena ve frontě se k ní otočila:
— Babičko, vy jste nejedla?
— Aaa, ne, děvenko… ale nemůžu tu stát. Musím do nemocnice, za svým starým… je tam… ach, chudák… tak slabý…
U slova „nemocnice“ se jí zlomil hlas. Nechtěla vyprávět víc. Nechtěla lítost. Jen se k němu chtěla dostat.
Mladý muž k ní přistoupil a jemně jí položil ruku na rameno:
— Babičko, pojďte sem dopředu. Nemusíte čekat v té zimě.
— Ale ne, chlapče… nechci nikoho obtěžovat… Jen jsem se zeptala…
— Vůbec nikoho neobtěžujete, ozval se další člověk. Jestli je děda v nemocnici, patříte dopředu vy.
Během okamžiku se dav rozestoupil, jako by se voda rozlila na dvě strany. Jedna žena ji vzala pod paži, jiná se na ni vlídně usmála. Stařence se zalily oči slzami. Lidé měli stále srdce…
Když došla až dopředu, kotel silně bublal a pára jí zahřívala tváře. Mladík, který porce nabíral, se na ni podíval s úctou:
— Babičko, jedna porce pro vás… a jedna pro dědu. Odneste mu ji prosím do nemocnice, ano?
Stařenka oněměla.
— Pro něj…? I pro něj porce?
— Ano, babičko. Ať si také dá něco teplého a dobrého. Třeba mu to dodá sílu.
Vzala horké krabičky do svých vrásčitých rukou a v ten okamžik cítila, že nedrží jen jídlo — ale péči. Dobrotu. Lidskost.
Tu skutečnou, pravou dobrotu, o které lidé říkají, že mizí — a která se vždy vrací, když je potřeba.
— Ať vám Bůh dá zdraví, děti… všem… — zašeptala dojatě. — Ať máte život sladký a teplý jako tyhle fazole…
Lidé se usmívali. Nikdo ji nehonil, nikdo se na ni nedíval lítostivě. Jen s respektem.
A stařenka, shrbená, ale uklidněná, přitiskla krabičky k hrudi a vydala se opět směrem k nemocnici. Její kroky byly stále malé, stále těžké… ale duše? Duše byla lehčí než v posledních dnech.
Protože toho odpoledne, uprostřed hlučného a osvětleného města, si na ni někdo vzpomněl.
Někdo jí dal kousek lidství.
A ona se nemohla dočkat, až přijde za svým starým a řekne mu:
— Uvidíš, můj drahý… svět ještě neztratil všechno dobro. Pořád existují dobří lidé… pořád je naděje.
A v tichu cesty k nemocnici cítila, že už není sama.
Protože dobrota… je vždy nejkratší cestou k srdci. Zdroj Facebook