Srdce větší než strach: Jak jsem se přes noc stala mámou šesti dětí

„Mami, proč někdo v noci zvoní?“ šeptal můj syn Honzík, když se v domě rozlehlo naléhavé bušení na dveře. Byla hluboká noc, venku pršelo a já, ještě v noční košili, jsem se třásla nejen zimou, ale i předtuchou něčeho zlého. Otevřela jsem dveře a na prahu stála sousedka paní Novotná, celá uplakaná. „Martino, Ivan… Ivan je mrtvý. Prosím, pojď hned.“

Ivan byl náš soused, vdovec, který sám vychovával šest dětí. Vždycky působil silně, ale poslední měsíce byl unavený a často si stěžoval na bolesti na hrudi. Nikdo z nás ale netušil, že jeho srdce to vzdá právě dnes v noci. Vběhla jsem do jejich domu a uviděla šest vyděšených tváří – nejmladší Anička měla teprve tři roky, nejstarší Klára čtrnáct. Všichni plakali, drželi se za ruce a volali tátu.

Policie přijela rychle, ale jejich slova byla tvrdá a neúprosná: „Děti musí dočasně do dětského domova.“ Klára se mě zoufale chytila za ruku: „Teto Martino, prosím, nenechávejte nás tu samotné…“ V tu chvíli jsem cítila, jak se mi svírá srdce. Sama mám dvě děti, manžel Petr pracuje dlouhé směny v továrně a peněz nikdy není nazbyt. Ale představa, že tyhle děti skončí v cizím prostředí, mě děsila víc než jakýkoli strach o vlastní pohodlí.

„Ne! Ty děti nikam nepůjdou,“ vykřikla jsem najednou. Policista se na mě podíval překvapeně: „Paní, to není jen tak…“ Ale já už věděla, že nemůžu couvnout. „Vezmu je k sobě. Aspoň na pár dní, než se najde řešení.“

Následující hodiny byly jako zlý sen. Děti plakaly, já běhala mezi naším a Ivanovým domem, balila jim věci a snažila se je uklidnit. Petr přijel domů až nad ránem. Když jsem mu všechno řekla, jen si sedl ke stolu a mlčel. „Martino… tohle je šílené,“ zašeptal nakonec. „Máme co dělat sami se sebou.“

„Já vím,“ odpověděla jsem tiše. „Ale copak je můžeme nechat napospas?“

První ráno bylo chaotické. Osm dětí v jednom domě znamenalo nekonečné fronty na záchod, hádky o snídani a slzy kvůli ztracenému plyšákovi. Sousedi si šeptali za plotem: „To je ta Martinka, co si vzala všechny Ivanovy děti…“ Někteří přinesli buchty a oblečení, jiní jen kroutili hlavou.

Sociální pracovnice přišla už druhý den. „Paní Nováková, víte vůbec, do čeho jste se pustila? Máte dost peněz? Máte dost místa?“ ptala se přísně. Cítila jsem se malá a bezmocná. „Nevím,“ přiznala jsem popravdě. „Ale vím, že ty děti potřebují domov.“

Následující týdny byly boj o přežití. Petr byl často podrážděný: „Nemůžu už ani v klidu spát! Všude je hluk! A co když nám vezmou naše vlastní děti?“ Já brečela potají v koupelně a ptala se sama sebe, jestli jsem udělala správně.

Jednou večer přišla Klára za mnou do kuchyně. „Teto Martino… bojím se, že nás rozdělí.“ Objala jsem ji a poprvé od smrti Ivana jsem cítila opravdovou blízkost. „Udělám všechno pro to, abyste zůstali spolu,“ slíbila jsem jí.

Začaly chodit dopisy od úřadů – žádosti o svěření do péče, posudky od psychologů, kontroly domácnosti. Každý den byl plný nejistoty. Děti si pomalu zvykaly – Anička začala říkat mami i mně, Honzík s Tomášem hráli fotbal na zahradě s Ivanovými kluky.

Jednoho dne přišel Petr domů dřív a našel mě ubrečenou nad hromadou papírů. Sedl si ke mně a vzal mě za ruku: „Marti… možná jsme blázni. Ale možná právě tohle je to správné.“

Po třech měsících přišlo rozhodnutí soudu: děti zůstávají u nás. Plakala jsem štěstím i úlevou. Sousedi uspořádali malou oslavu – poprvé jsem cítila opravdovou podporu.

Dnes je to už rok od té noci. Není to lehké – někdy mám pocit, že mě všechno převálcuje. Ale když vidím všechny děti pohromadě u stolu, jak se smějí a hádají o poslední knedlík, vím, že jsme udělali správně.

Někdy večer sedím u okna a ptám se sama sebe: Co byste udělali vy? Dokázali byste otevřít svůj domov cizím dětem? Nebo by vás strach přemohl? Zdroj Facebook