Alej, 16.část

Omlouvám se, že jsem tak dlouho nedala novou čáast, ale to víte... konec školního roku, samý písemky atd.:// Tak tady máte konečně šestnáctku:)) Je trochu pesimistická:D
_______________________________________________
Všude spousta hadiček, pípající přístroje a bezmocný Josh ležící na nemocničním lůžku. Místnost byla šerá. Udělalo se mi špatně. Chtěla jsem se z posledních sil rozplakat a běžet k Joshovi. Doktor mě ale zarazil. Podal mi do ruky zelený plášť a naznačil mi, abych si ho potichu oblékla. Zezadu mi ho zavázal a odešel. Zůstala jsem tam sama. V té ponuré místnosti. Jen já a Josh.
S rozklepanými koleny jsem pomalu došla až k lůžku. Posadila jsem se na stoličku hned u postele. Chytla jsem Joshe za ruku. Měl na ní připevněných pár hadiček. Podobné mu zřejmě vedly po celém těle. Z té myšlenky mě zamrazilo v zádech. Palcem jsem mu jemně hladila ruku. Zadívala jsem se na jeho obličej. Byl úplně bledý a naprosto bez života. Slzy se mi tlačily do očí, ale já se snažila je zadržet. Nápadně se mi začala třást brada. Na Joshovu dlaň dopadla kapka. Plakala jsem. ,,Bože, poslední dobou brečim skoro furt.“ Vynadala jsem si v duchu. Hodně dlouho jsem se necítila tak slabá a snadno zranitelná. Bylo to tak. Josh ležel v nemocnici, napůl mrtvý a já s tim nemohla nic dělat.
…Zatřásla jsem hlavou, abych se vzpamatovala a chytla jsem Joshe za ruku ještě pevněji. Pohladila jsem ho po tváři bílé jako stěna. ,,Miluju Tě.“ Zašeptala jsem mu… I když jsem věděla, že mě nevnímá.
Seděla jsem tam asi deset minut, když se do místnosti tiše vplížil doktor. Posadil se na židli vedle mě. Chvíli mlčel. Pak ale sklopil zrak a zašeptal: ,,Už budete muset jít.“ Tentokráte ani trochu neusmíval. Nevypadal vážně. Spíš bych řekla, že byl… smutný, skleslý… ano, nějak tak. ,,Mohu přijít zítra?“ zhluboka jsem dýchala a snažila se o to, aby můj hlas zněl alespoň trochu klidně. ,,Samozřejmě. Zase ve stejnou dobu.“ Zvedl se ze židle a pomohl vstát i mně. ,,Dobře, přijdu.“ Sundala jsem si plášť a podala ho panu Higginsovi. ,,Tak nashledanou zítra.“ Soucitně se usmál. Stále ještě šeptal. ,,Nashledanou.“ Odešla jsem. Slyšela jsem, jak chvilku za mnou vyšel i doktor. Ještě jsem se zastavila, otočila se na patě a rozběhla se zpátky. ,,Pane doktoreee!“ zakřičela jsem přes celou chodbu. On se otočil. ,,Ještě se potřebuju na něco zeptat.“ ,,Dobře, ale rychle, spěchám.“ Vypadal, že na mně opravdu nemá čas. Snažila jsem se to tedy urychlit. ,,Já jen… Jak moc je na tom Josh špatně?“ ,,Nyní je v celkové narkóze a jeho poranění jsou VELMI vážná.“ ,,Bude žít?“ On posmutněl a zhluboka se nadechl. ,,To bohužel nevím.“ Začala jsem hrozně nahlas vzlykat a vrhla se mu do náručí. V tu chvíli mi bylo uplně ukradené, že je to doktor. Byla jsem šíleně nešťastná. Nemohla jsem Joshe ztratit! Ne teď. Potřebovala jsem ho.
Ucítila jsem silné dlaně na svých ramenou. Pan Higgins si mě odtáhl, stále mě držel za ramena a díval se mi do očí. ,,Eleanor, musíte se vzchopit a hlavně VĚŘIT! Josh má celý život před sebou… Budeme dělat vše pro to, aby zase žil. Neztrácejte naději.“ Už zase se usmíval a já se cítila o něco málo líp. ,,Máte pravdu. Jsem jak malý uřvaný děcko. Děkuju vám.“ Utřela jsem si slzy. Pokusila jsem se o úsměv, ale myslím, že se mi to zrovna dvakrát nepodařilo. ,,Za tohle se neděkuje, slečno. Tak a teď už opravdu musím jít. Nashledanou.“ ,,Nashledanou pane doktore.“ On se ještě naposledy usmál a odešel.
Když jsem vyšla z nemocnice, foukal vítr a lehce poprchávalo. Nasadila jsem si kapuci a vyrazila na zdlouhavou cestu. Šla jsem hodně pomalu. Pořád se mi před očima zjevoval obraz Joshe, jak bezvládně leží na lůžku napojený na bůhvíjaké přístroje, které ho zřejmě udržují při životě. Byl to bezkonkurenčně ten nejhorší pohled, jaký se mi kdy naskytl. ,,Budu tam chodit každém den, dokud neuvidím jeho sladký úsměv a zářící oči! Budu tam chodit tak dlouho, dokud se neprobudí! A on se probudí! Vím to. Věřím tomu.“ Věty tohohle typu jsem si opakovala stále dokola, dokud jsem si je definitivně nevtloukla do hlavy. Právě tohle jsem totiž teď potřebovala jako sůl.
Doma jsem šla okamžitě do sprchy. Oplachovala jsem se neustále dokola a snažila se ze sebe smýt všechen smutek, který mě šíleně tížil. Stejně se mi to nepovedlo, tak jsem vylezla a šla si lehnout. Před spaním jsem ještě našla mobil a začala projíždět smsky od Joshe. Přemýšlela jsem o tom, co se vlastně bude dít, až s probudí (jestli se vůbec probudí). Bude mě po tom všem chtít ještě vidět? Co když ne. Zmítaly mnou smíšené pocity. Nakonec jsem přeci jenom usnula. Zdál se mi šílený sen…
Stála jsem v tom samém nemocničním pokoji jako odpoledne. Josh ležel na lůžku a nehýbal se. Přišla jsem k němu a chytla ho za ruku. On sebou cukl, jako by jím projel elektrický proud. Prudce otevřel oči a vymanil svou ruku z mého sevření. ,,Jdi pryč!“ Jeho slova se odrážela od stěn a bodala jako ledové ostny. Byla to neuvěřitelná bolest. Nadechla jsem se, abych něco řekla, ale on byl rychlejší. ,,JDI!!!“ Síla jeho slov mě úplně odhodila a já náhle letěla z okna. Poslední, co jsem viděla, byl Joshův obličej zkřivený bolestí. Pak už jsem jen neuvěřitelnou rychlostí padala stále dolů do tmy…
,,Áááááá!“ Tváře mi lemovaly potoky slz a po celém těle jsem cítila studený pot. Šla jsem se opláchnout do koupelny. Po zbytek noci jsem se bála usnout. Nechtěla jsem se za žádnou cenu vracet do toho příšerného snu …