Letní noci 2.

„Cože? To je vtip?“
„Vůbec ne, a ne že se z toho vymluvíš! Už je to domluvené a můžeš sebou vzít i Renču.“ Oznámí mi klidně.
„Může mi někdo z vás říct jaký Petr?“ Nechápe mamka.
„Petr Janoch.“ Raduje se Adam.
„No to je skvělé, ráda ho po tak dlouhé době uvidím.“
„No to je úžasné.“ Vzdychnu a chuť na skvěle vonící palačinky mě okamžitě přejde.
„Ale no tak Aduš, přece nevěříš tomu, že se budete hádat jako tenkrát. Oba jste se změnili a třeba si budete rozumět.“
„Musím jít ven.“ Řeknu jen a odejdu do svého pokoje, kde mé nejlepší kamarádce napíšu rychlou ale naléhavou sms a hodím na sebe oblečení.
„Adel?“ Vejde do mého pokoje brácha.
„Co chceš?“
„Nechtěl jsem tě naštvat, ale poslední dobou jsi pořád doma a myslím,že by ti to prospělo. Navíc víš že za tebou stojím, takže kdyby měl s tebou někdo nějaký problém a to včetně Petra tak bude mít problém semnou.“
„I přesto, že byl tvůj nejlepší kamarád?“
„I kdyby to byl bůh. Navíc, nevidím důvod, proč by se ti měl smát. Jsi úplně jiná než kdysi.“ Usmál se a jak rychle přišel tak stejně zmizel.

Vydala jsem se za Renčou hned po obědě. Zastihla jsem ji vyvalenou na zahradě u bazénu.
„Dobrý den paní Lámalová.“ Usměji se na její mamku, menší, silnější, ale velice milá paní, která dělá doktorku na klinice kde je i moje mamča a obě se dobře znají.
„Ahoj Adélko. Jdeš za Renčou?“
„Jo jo, všimla jsem si, že leží u bazénu.“
„Však ji znáš,“ usměje se „dáš si něco k pití?“
„Ne děkuju.“ Rychle opustím přední část zahrady a obejdu dům Po cestě pozdravím jejího taťku a pak zamířím k černovlásce s hnědýma očima.
„Nazdar.“
„Čau.“
„Co je tak naléhavého, že jsi tady už tak brzo?“
„Holka asi bude největší katastrofa v mém životě.“
„A co může být tak strašného?“ Nadzvedne se na lokty a sundá si sluneční brýle.
„Voda aneb jak mi zkazit prázdniny.“ Povzdechla jsem si.
„No moment, tak to mě zajímá.“ Zvedla se nadšeně z deky a v jejích očích se objevila naděje na nějakou akci.
„Tak ven s tím.“ Pobízela mě nervózně
„Pamatuješ si na Petra Janocha?“
„Myslíš toho jak byl ikona všech a pořád se ti smál že si tlustá?“ No pamatuje si ho přesně.
„Tak ten přijede příští týden sem do Měřkova a pojedeme s ním a jeho kamarády trávit úžasné prázdniny.“
„To jako fakt?“ Vybuchne smíchy ale pak se zarazí.
„Jak my?“
„Adam domluvil, že pojedu i já a já bez tebe nejedu.“ Zaculím se a ona nadskočí.
„Ty seš blázen holka.“
„Víš jaký mám strach? Co když se bude chovat jako tenkrát?“
„ Ale prosím tě. Nemá se smát čemu. Už i já ti závidím ten tvůj zadek.“ Koukne na moje pozadí.
„Tohle není sranda. Já potřebuju pomoct.“
„No tak Deli, proč se stresuješ, já být tebou tak to otočím ve prospěch tebe. Můžeš mu vrátit všechno co ti dělal jako malé.“
„Jak to myslíš?“
„Podívej, co si pamatuju Petr nebyl až tak krásný, ani jako malý, takže pochybuju, že teď by byl nějaký princ. Ale ty jsi! Tak z toho udělej zbraň!“
„Jako že jsem princ?“ Při té představě se musím opravdu začít smát. Její pohled mi přitom naznačil kam mě v duchu poslala.
„Renecie ty jsi se zbláznila.“ Začnu se smát ještě víc, ale její slova mě pořádně nahlodají. Třeba by se to dalo využít.
„No tak kočko. Hned zítra půjdeme nakupovat a uděláme z tebe pořádnou dračici. Ale jak tě znám nebude to žádný problém že?“
„Renecie ty nemůžeš být moje kamarádka. Jsi totiž totální šílenec. Bohužel už budu muset zvedat kotvy, slíbila jsem mamce, že se moc nezdržím.“
„Tak se měj a zítra s tebou počítám, jedeme nakupovat.“
„Už se fakt těším.“Protočila jsem oči a raději jsem se vydala přes dokonalou zahradu Lámalových zpátky domů.
Cesta domů od Renecie byla zdlouhavá. Výjimečně jsem si zapomněla doma sluchátka a jakákoliv cesta bez mé milované hudby je víc než dlouhá. Vzpomněla jsem si dokonce kdy jsem začali říkat Renči, Renecie. Tuhle přezdívku jí vymyslel právě můj milovaný bráška. Když totiž odjel Petr začal se Adam více bavit semnou a Renčou. Ovšem my dvě jsme měly nejradši hru na princezny a protože Renča byla vždycky ta namyšlená (tedy jen když jsme si hrály), začal jí Adam říkat Renecie, jako nějaké královně. A tato přezdívka jí zůstala až dodnes. Jenže ona netušila, že na rozdíl od Petra jí tak Adam říkal, aby na sebe upoutal pozornost, jelikož jí šíleně miloval.
„Ahoj Zlato, jsi doma nějak brzy.“ Zvedne mamka hlavu od pletí našeho menšího záhonu, kde pěstuje všelijaké bylinky a nějakou tu zeleninu. Nechápu jak může v třiceti stupňovém vedru kopat v záhonku a hrát si na mičurina.
Pravdou je, že naše zahrada plná květin a okrasných dřevin, díky ní vypadá úžasně. A já jsem po ní zdědila alespoň lásku ke květinám. Sama se převléknu do barevných bikin a natáhnu si jen kraťasy a jdu jí alespoň na chvíli pomoct.
„Mami ty jsi šílenec víš o tom?“
„Moc dobře víš, že tohle je můj relax.“
„Ano ale ne v takovém vedru.“
„Za chvíli to bude a pak půjdeme do bazénu hm?“
„To doufám. A kde je vůbec brácha?“
„Šel s klukama na pivo a domluvit ještě nějaké detaily ohledně té vaší brigády. Do večeře by měl být doma.“
Jakmile jsme dokončily úpravy záhonku, než se mamka převlékla připravila jsem pro obě koktejl z ovoce a různých druhů džusů. Ještě jsme si nafoukly lehátka a spokojeně se vypleštily na hladinu bazénu.
„Pořád se ti na tu vodu nechce jen kvůli Petrovi?“
„Tak trochu.“
„Zlatíčko, vím že jako malá jsi si sním moc nerozuměla ale už je to víc než deset let, a už
jste dospělí lidé.“
„Mami není to tak jednoduché, bude tam spousta lidí které neznám a moc dobře víš jací jsou někdy lidé z města.“
„Ale taky tam budeš mít Adama a Rendy a pokud znám mého syna, tak právě přemlouvá i další kamarády.“
„No dobře, ale i tak. Nikdy jsem nebyla schopná se bránit narážkám na můj vzhled.“
„Adélko a proč by jsi teď měl někdo stěžovat na tvůj vzhled? To že jsi byla jako malá silnější…“Nenechám ji ani domluvit.
„Mami byla jsem bečka.“
„No dobře, ale tehdy ti bylo osum a za měsíc ti bude devatenáct a musím říct, že kdybych tě tehdy viděla naposled tak tě nepoznám.“
„Díky mami.“
„Víš že mi můžeš říct cokoliv.“ Jen jsem se lehce usmála a nastavila tvář letním slunci.
„Už jsem tě dlouho neslyšela zpívat.“
„Naposledy když jsi měla noční, ale máš pravdu že co jsem odmaturovala a odešla ze zušky jsem nezpívala tolik jako předtím. Chtěla bych se na to zase zaměřit až budu na vysoké.“
„Nechci ti brát iluze ale pochybuju že na to při výšce budeš mít čas.“
„Je mi to jasné mami ale víš co pro mě zpěv znamená.“
„Vím, ale znám tě a vím, že škola je pro tebe přednější, mimochodem pořád sis to s tou školou v Praze nerozmyslela?“ Usměju se, už je to zase tady.
„Mami víš, že je to můj sen už od dětství. Chci to alespoň zkusit. A víš, že jsem ti slíbila, že školu ti pomůžu platit.“
„Ale no tak Adel, o peníze nejde. Volala mi teta Anička a chce ti se školou pomoct.“
„Ale byla bych radši kdyby jsi šla do Brna, je to blíž.“
„Slibuju ti, že kdyby byl nějaký i malý problém, půjdu do Brna.“
„Tak fajn.“
Mamka není zrovna nadšená z toho, že chci jít na vysokou do Prahy, ale zároveň se mě snaží podporovat. Moc dobře ví, že už od dětství se chci věnovat hudbě ale jak bylo její přání musím si udělat i nějakou „normální“ školu jak říká. Za to Adam by mě nejradši viděl na nějakém herectví protože on sám studuje ekonomku a podnikání a nijak zvlášť z toho odvařený není. Nakonec jsem si ale vybrala. Mým novým zaměstnání bude pedagogická fakulta. Ještě přesně nevím jaké zaměření si vyberu ale nejspíš na mateřinku. Navíc se při téhle škole doufám budu moct věnovat hudbě i dále. Nevím jestli je učitelka zrovna ta ideální volba ale děti mi nikdy nevadily tak proč to nezkusit? Horší bude ale to vše skloubit ještě s nějakou rozumnou prací. Vím, že mamka nějaké peníze má, ale platit dvě vysoké školy a ještě se starat o dům. Adam při škole taky pracuje a dost to pomáhá alespoň na jeho kapesné. Mamka se zmínila, že její sestra Anička mi na školu ráda přispěje. Ale připadá mi hodně blbé brát si v podstatě cizí peníze. Chápu, že je ráda, protože její manžel zemřel při autonehodě a když její dcera těžce onemocněla bydlela teta asi dva roky u nás. Její manžel měl ovšem obrovskou pojistku a teta si taky docela slušně vydělává. Takže když se ze všeho dostaly tak se přestěhovaly do Brna a teta má pořád pocit, že nám to musí nějak vrátit. Jenže máma je až moc hrdá tak žádné peníze přijímat nechce. Tak je nám chce vnutit alespoň na školu.
„Navíc mi Anička říkala, že by letos chtěla na nějakou dovolenou k moři. Jenže nechce sama.“
„Takže taková dámská jízda?“
„Přesně tak, Adam nechce jet. Znáš ho, nejradši si jede zase na nějaký svůj festival.“ Zasměje se a přetočí se na lehátku na břicho.
„Tipuju, že nám chce celou cestu zaplatit.“
„Znáš přece Aničku.“ Uchechtne se.
„No tohle.“ Obě jsme zvedly hlavu a podívaly jsme se na zpoceného bratra který se právě vrátil z venku.
„Copak drahoušku.“
„Tak já ti zařizuju dovolenou a ty se tady plácáš ve vodě.“ Řekne naoko naštvaně směrem ke mě.
„Doufám že ses domluvila s Renecii.“
„Nechce jet.“
„Cože?“ Řekne vyděšeně a já se mu začnu smát.
„Jen vtip, jasně že jede.Ale měl by ses teď vidět“ Brácha se rozzáří jak sluníčko a jeho „jo“ nejde přeslechnout.
„Aby jsi se radostí nezbláznil.“
„Neboj to až časem.“
Bráška chce tak trochu s Renecii chodit.Vlastně ne trošku, ale hodně. Začalo to už ve škole, kdy narozdíl od ostatních byla hezká a všichni kluci ji obletovali kromě mého bratra. Ve všech věcech byl většinou suverén, ale když se jednalo o Rendy, držel se zpátky. V pubertě měl jiné holky ale jen ona byla jeho tajná princezna. Nikdy to nepřiznal nahlas ale já to moc dobře vím. Oni dva jsou jako v začarovaném kruhu. Renča je do něj zamilovaná právě od puberty (která jí ještě nejspíš neskončila) ale bojí se, že on je moc hezký na to aby ji chtěl. A já už jsem je odmítla dohazovat a pomáhat jim. Ať si pomůžou sami.
Dnešní večeře byla na mě. Po hudbě bylo vaření další mojí velkou vášní. Bavilo a baví mě vymýšlet nové kombinace, ale nejvíce ze všeho mě baví pečení. Nakonec zvolím špagety a strávím v kuchyni s hudbou asi hodinu. Naše večeře probíhá klasicky. Řešíme naše problémy i úspěchy, ale dnešní hlavní téma je brigáda. Z bráchy se tahají informace hůře než z chlupaté deky a tak to asi v osm večer vzdám a nechám je v kuchyni probírat všechno možné. V pokoji otevřu skříň plnou mých věcí a asi pět minut do ní hledím. Usoudím, že nějaké věci si nakoupit musím, protože většinu z mé skříně už nenosím. Rozhodnu se vytřídit si oblečení. Skončím s tím až v půl jedenácté večer a skříň mám najednou poloprázdnou. Ještě na chvíli si zapnu notebook a když nezjistím žádné novinky zalehnu do postele a usnu.