Alej, 1.část

Omlouvám se, že se toho v první části moc neděje, ale pochopte.. Příběh musí nějak začínat:)




...Byla sobota odpoledne a venku pršelo. Dost mě to naštvalo, protože jsem nemohla jít do aleje kam obvykle chodím vysedávat. Vlastně ani nevím, proč tam chodím. Možná čekám, že se někdo objeví a změní mi život. Teda popravdě, změnu už fakt dost potřebuju. Doma se s každým jen hádám a ve škole mi to taky zrovna dvakrát nejde. Jedině v „mojí“ aleji se cítím dobře. A proto jakmile přestalo pršet, vyrazila jsem na cestu. Trvá to asi tak 20 minut, není to zrovna blízko, ale ten pohled, který se naskytne, když dorazím, je úžasný! Dlouhá cesta z kamínků, kterou lemují velké staré, ale urostlé stromy, které se starostlivě sklánějí nad pěšinu.
Obvykle si sedám na lavičku přibližně na půli cesty. Vlastně vždy. Na tu lavičku bych si klidně mohla napsat ,,Majetek Eleanor Paynové. Nesedat!“. Ano, až tak moc často tam sedávám. Nosím si sebou velký kytičkovaný blok, abych si mohla kreslit. Většinou tam sedávám sama, jen občas se na lavičku opodál posadí nějaký zamilovaný pár nebo důchodce. Nechápu, proč sem chodí tak málo lidí, vždyť je tu tak krásně. No.. možná je to dobře, aspoň mě nikdo neruší.
Už jsem tam na mokré lavičce seděla asi půl hodiny, když se znova spustil déšť. Schovala jsem blok pod bundu, nasadila si kapuci a utíkala co nejrychleji domů. Doma jsem hned vlezla do horké vany, protože uznejte sami, že studený déšť na začátku jara není nic moc. Do vany jsem si dala horu pěny a opřela se o okraj. Strčila jsem sluchátka do uší a začala hrát Beautiful People od Cher Lloyd. Netrvalo dlouho a usnula jsem. Když jsem se probudila, táta už se vracel z práce, takže jsem ve vaně musela prospat 2 hodiny! Voda už byla pěkně studená, tak jsem radši vylezla. Jen jsem řekla tátovi ahoj a padla do postele. Usnula jsem během chviličky…
Ráno jsem se probudila a doma už nikdo nebyl. Pomalu jsem se vykopala z postele, nasnídala se a vyrazila do aleje, protože včera jsem si to tam moc neužila. Vzala jsem blok, sluchátka a vydala se tam. Cestou jsem si koupila celý balíček žvýkaček, abych měla aspoň něco ,,na chuť“. Přišla jsem do aleje, sedla si na lavičku a začala kreslit…
Neuběhlo ani 10 minut a vedle mě si přisedl neznámý kluk. Chodím sem každý den asi už dva roky v kuse, ale jeho jsem tu ještě nikdy neviděla. Byl krásný, opravdu krásný. Polodlouhé tmavě hnědé vlasy a zelené oči. Postavou nebyl nejvyšší, ale žádný prcek také ne. Na sobě měl džíny, ošoupané černé tenisky a bílé triko s nějakým nápisem, který se mi nepodařilo rozluštit. Jeho kaštanové vlasy byly jemně ledabyle rozcuchané a lícní kosti mu celkem výrazně lemovaly tvář. Snad nikdy jsem neviděla někoho tak úžasného. Z mého úžasu mě vytrhlo to, když neznámý vzal tužku a začal něco kreslit do svého bloku. Tužka mu jemně klouzala po papíře a tvořila neuvěřitelné tahy. Po chvilce jsem rozpoznala stojící dívku na útesu. Moře se zuřivě vzdouvalo a vítr si nemilosrdně zahrával s jejími vlasy. Bylo to kouzelné. Jenže zdaleka ne kouzelnější než on sám. Jediný pohled na něj stačil k tomu abych neodolala pokušení oslovit ho. Sebrala jsem všechnu odvahu, zhluboka se nadechla a … ,,Ahoj.“