Alej, 2.část.

Tady máte hned druhou část, abyste měli co číst:D Tady už je to o trošililinku zajímavější:))


Na můj pozdrav neodpověděl, jen dál hypnotizoval papír. Zarazilo mě to. Proč mě ignoruje? Třeba mě jen neslyšel, zkusila jsem to znovu. ,,Moc hezky kreslíš.“ Zase nic. Ani se neusmál, prostě nic. Teď už mě to ale opravdu docela naštvalo. Připadalo mi, že mu překážím, že ho otravuju. Tak jsem se prostě sebrala a šla domů.
Ale ani tam jsem se myšlenek na krásného neznámého nemohla zbavit. Stále jsem ho před sebou viděla, jak se sklání nad svým obrázkem. Rychle jsem šla zavolat své kamarádce. ,,Ahoj Claire. Potřebuju radu!“ vyjekla jsem na ni hned jak to zvedla. ,,Tak povídej El. Ráda ti poradím, vždyť víš.“ ,,No, dneska jsem v aleji potkala jednoho kluka. Byl fakt pěknej! Přisedl si vedle mě na lavičku a začal kreslit. Zkusila jsem ho pozdravit, ale nereagoval. Tak jsem mu pochválila obrázek, ale stále nic. Prostě mě ignoroval. Nechápu to.“ vylila jsem si srdce. ,,Hele, zlatíčko, jestli se ti opravdu tak moc líbil, jdi tam zítra a zkus to znovu! Když se to nepovede, víš za kým máš jít pro radu.“ ,,Dobře, zkusím to. Pak ti ještě zavolám, jo? Teď už musím, pa.“ ,,Pa El.“ Zavěsila. Rozhodla jsem se, že dám na její radu a zkusím to. Vlezla jsem si do postele a vzala si jablko a notebook. Skočila jsem na twitter, abych zjistila, jestli se neděje ve světě něco nového. Překvapivě nic moc. Tak jsem si šla vyčistit zuby a zalehla jsem. Ještě jsem se chvíli převalovala, ale po dlouhém přemáhání jsem přeci jen usnula. Nic se mi nezdálo. Bohužel.
Další den jsem se vzbudila, namalovala a hned vyběhla. Byla jsem nedočkavá, jestli tam vůbec znovu bude. Jakmile jsem doběhla, spadl mi kámen ze srdce. Opravdu tam byl! Dnes byl celý v černém a to ještě více podtrhovalo jeho hnědé vlasy a výrazné rysy v obličeji. Poprvé jsem si všimla přívěsku ve tvaru hvězdičky, který se mu pohupoval na krku. Vypadal velmi zvláštně, ale přesto krásně. Dnes nekreslil i když blok s sebou měl. Jen koukal upřeně před sebe. Upravila jsem si vlasy, uklidnila se a přisedla si vedle něj. ,,Ehm, ehm.“ odkašlala jsem si. Ani se na mě neotočil. ,,Hele, já vím, že je to trapný, ale smím se zeptat jak se jmenuješ?“ pokusila jsem se o přátelský úsměv. Ale on prostě nic! Už jsem ztratila nervy. Zaklapla jsem blok, vstala a rázným krokem se snažila co nejrychleji odejít. Vtom se někdo dotkl mé ruky…