So alone

Jaké to je? Je to jako, když stojím uprostřed pokoje plného lidí..křičím. Ale nikdo mě neslyší. Jako když stojím uprostřed náměstí, s pistolí v ruce. Ale nikdo si mě ani nevšimne. Jako když si někdo vezme moje srdce a nastrouhá ho na struhadle. Ano, takové to je. A NIKDO neví, jak se cítím. Proč? Protože to totiž nikoho nezajímá. A proč by mělo, že? Snažím se všem pomáhat, ale kdo pomůže mě? Den co den se snažím vylézt nahoru z té propasti, ale pokaždé spadnu. Mám strach. Mám strach, že mi brzo dojdou síly a už se odtamtud nikdy nevyškrábu. Zůstanu tam napořád. SAMA.

A víte, co je nejhorší? Že nemám vlastně skoro nikoho. Když se mě kamarád zeptal, jestli mám pocit, že jsem sama, zasmála jsem se. Hahaha, to není pocit. Já JSEM sama. Úplně totálně naprosto sama. Co mám dělat? Nezvládám to. Už nemůžu. Nejsem dost silná na to, abych tohle všechno zvládala sama. Vždycky jsem si vystačila, ale teď? Teď už to vážně nedávám.

Vím, že nejsem moc usměvavá. A také vím, že se mnou není moc zábavy. To proto ode mě lidi odcházejí? To proto mě opouštějí? Copak na mně nikomu nezáleží? Proč se vlastně ptám .. Jistě, že nezáleží. To by ode mě neodešli. Pokusili by se mi pomoct. Házím svoje pocity na papír, protože nemám nikoho, s kým bych se o ně podělila. Směšné, že? Ale tak .. Co jiného mi zbývá? Než se věčně užírat a smířit se s tím, že se na mě všichni vykašlali. Buď se s tím prostě smířím, nebo ... bůhví.