Alej, 4.část

Ráno jsem se vzbudila s myšlenkama na to, co všechno by se dneska mohlo stát! Ani se mi nechtělo vylézt z postele. Bylo teprve osm hodin! Měla jsem šílenou trému, ani nevím proč. Možná se mnou i trošku cloumal strach. Strach ze kterého mě až bolelo břicho, takže jsem radši ani nesnídala. Rychle jsem se ještě skočila vysprchovat a pak přišel na řadu výběr oblečení. Dlouho jsem stála před skříní a nemohla se rozhodnout, co si vzít na sebe. Původně jsem chtěla šaty, ale to prostě nebyl můj styl. Asi to na mě bylo takové až moc holčičí. Nakonec jsem si vybrala džíny, volné pruhované tričko a na ruku pár náramků pro štěstí, zřejmě ho budu opravdu potřebovat. Ještě jsem napsal tátovi vzkaz, aby se nebál, že někde lítám. Obula jsem si tenisky a vykročila ven. Ostré sluníčko mě skoro oslepilo. Ještě jsem chvíli váhala, jestli si mám jít pro sluneční brýle, ale tuhle možnost jsem nakonec zamítla. Přes brýle bych přece tak dobře neviděla do jeho nádherných mechově zelených očí! No takže pro brýle se vracet nebudu, mobil mám, klíče mám, zas tak hrozně nevypadám… No a můžu vyrazit vstříc osudu.
Když jsem se ocitla na pokraji aleje, znejistěla jsem. Nohy mi ztěžkly a srdce na chvíli přestalo bít. Nevěděla jsem, jestli tam mám opravdu jít. Snažila jsem se sama sebe přemluvit, ale nešlo to. Nakonec se mi to přece jen povedlo. Když jsem se vzpamatovala, pomalu jsem se nadechla a pravou nohou vkročila na kamenitou cestu. Už jsem byla skoro u lavičky, když jsem ho spatřila. Seděl tam, nervózně šoupal nohama o zem a zdálo se, že mě vyhlíží. Spadl mi kámen ze srdce, když jsem viděla, že tam na mě opravdu čeká a očividně si ze mě nehodlá udělat srandu.
Pomalým, nejistým krokem jsem se k němu přiblížila a posadila se. ,,Ahoj.“ Pozdravila jsem tlumeným hlasem. Nic. Bože! Zase nereagoval! Jen otevřel blok, vytrhl z něj kousek papíru, něco tam napsal a podal mi ho. Stálo tam: ,,Promiň.“ Moc jsem to nechápala, ale snažila jsem se předstírat, že vím, o co jde. Na druhou stranu papírku jsem svým škrabopisem načmárala: ,,V pohodě. Ale proč jsi mě ignoroval?“ Nahodila jsem lehký úsměv a papírek mu podala. Když jsem mu papírek vtiskla do ruky, jemně jsem se ho přitom dotkla. Projel mi mráz po celém těle. Zvedla jsem hlavu a on se mi na chvíli zadíval do očí a stále svíral mou ruku. Pak se odtrhnul a přečetl si papírek. Zatvářil se smutně. Nedošlo mi proč. Ladným pohybem mi papírek položil na blok, který jsem měla na klíně. Sevřela jsem ho dlaní, na chvíli zavřela oči a nadechla se. Rozevřela jsem dlaně a nemohla jsem uvěřit tomu, co tam bylo napsané!