Alej, 5.část

Nahrnuly se mi slzy do očí. Nikdy jsem netušila, že pro mě bude tak moc těžké přečíst jednu ubohou větu na kousku papíru. Ale bylo. ,,Nemohu za to, jsem hluchý.“ Ta slova mě doslova zamrazila v zádech. Teď už jsem slzy neudržela a rovnou dvě se mi skutálely po tvářích. Podívala jsem se na něj a on na mě. Sklopila jsem zrak a napsala na papírek to, co jsem mu chtěla říct hned první den, kdy jsem ho uviděla. ,,To nic nemění na tom, že tě miluju.“ Chvíli jsem přemýšlela, jestli to není až moc kýčovité, ale byly to moje pocity a já je konečně chtěla dát najevo! Byl očividně hodně nervózní. Nehty se zarýval do rukou, div mu netekla krev. Opatrně jsem mu papírek podšoupla pod spojené dlaně. Bylo vidět, že váhá. Nakonec si ho přečetl a měl co dělat, aby zadržel slzy. Přes ,,skleněné“ oči se na mě usmál a propletl své prsty s mými. Kousla jsem se do rtu a nervózně jsem se pousmála. Zkusila jsem mu odezírat z úst. Z toho, jak se jeho rty neslyšně pohybovaly bylo znatelné ,,Miluju tě.“ Dojalo mě to. Přišlo mi to až moc ,,romantické“ na to, aby to byla pravda. Ale opravdu to bylo skutečné a to na tom bylo to nejkrásnější! Zazvonil mi mobil. Omluvně jsem se usmála. ,,Ano tati?“ ,,Zlato, pojď už domů, připravil jsem večeři. Dlouho jsem nebyli spolu.“ ,,Páni! Dobře, tak už běžím. Pa.“ Chtěla jsem tu bát s ním, ale zároveň jsem se těšila na tátu. Ještě jsem rychle napsala na papírek omluvu, podala mu ho a vlepila mu malou pusu. Už jsem chtěla odejít, jenže on mě chytl za ruku, přitáhl si mě a objal. Pak mi dal pusu na čelo a dal se na odchod. Dala jsem se do svižné chůze. Ještě jsem se naposled otočila. Také se otočil. Ještě mi zamával a poslal pusu. Pak už mi zmizel z dohledu. Po cestě domů jsem si něco uvědomila. Vždyť já ani nevím, jak se jmenuje! Nemám jeho číslo, nic. Zítra tam prostě půjdu a na všechno se ho zeptám. Co když tam zítra už nepřijde? Přijde! Musí! A tečka.
Hned jak jsem otevřela dveře do bytu, ucítila jsem úžasnou vůni tátových špaget. Je to snad to nejlepší jídlo, jaké jsem kdy jedla! Co nejrychleji jsem se zula, vlítla do koupelny a umyla si ruce. Nemohla jsem se dočkat večeře! ,,Ahoj tatínku.“ Vlepila jsem pusu na tvář tátovi, který právě nandával tu mamku na talíř. ,,Ahoj princezno. Co tak z vesela?“ Zeptal se a položil talíře na stůl. ,,Posaď se a já ti všechno řeknu! Nejdřív ale sním trochu tý tvý pochoutky, mám hlad jako vlk!“ Odpověděla jsem mu nadšeně. Nacpala jsem si pár špaget do pusy, pak se jen olízla a začala povídat. ,,Tatínku, tatínečku! Já jsem zamilovaná!“ ,,Opravdu? Ty mi rosteš před očima! A do koho? Prozradíš mi to?“ Udělal na mě pohled smutného štěněte, kterému nikdy neodolám. ,,Potkala jsem ho v aleji už před pár dny. Je úžasný! Teprve dneska jsem mu řekla, že jsem se do něj zamilovala a on to opětuje! Chápeš to?! To je tak strašně úžasný!“ Ječela jsem nadšeně jak šílenec. ,,Tak to je krásný, El. Konečně nějakej kluk, co mi dohlídne na mojí malou holčičku, když já na ní mám tak málo času.“ Přívětivě se usmál. ,,No jo tati. Ale má to jeden háček.“ ,,Jakej? Zas tak hrozný to nebude ne?“ Váhala jsem, jestli mu to mám říct, ale je to můj táta, věřím mu. ,,No, on neslyší. Je hluchej.“ ,,COŽE?! Eleanor to si děláš srandu?!!“ Zničehonic na mě strašně zakřičel. Doslova vyjel. Nikdy jsem ho takhle neviděla. Co se stane teď? Dostala jsem strach…