Alej, 6.část

Byla jsem vyděšená. Táta mi vzal talíř s jídlem přímo pod nosem, i když jsem ještě nedojedla. Položil ho na linku, sedl si zpět na židli a pevně mi stiskl ruce. Bolelo to, ale svíral je tak pevně, že jsem ty své nemohla vymanit. ,,Jsem tolerantní a hodně toho strpím, ale jediný co OPRAVDU nestrpím je, že moje dcera chodí s postiženým klukem!“ Měl velmi zvýšený hlas, skoro křičel. ,,Tati!“ Hlas se mi třásl zadržovala jsem slzy. ,,Jak tohle můžeš říct?! Copak na tom záleží?! Já ho miluju!“ ,,Prostě se s ním přestaneš stýkat!“ Zakřičel a prudce se zvedl ze židle. Sebrala jsem odvahu, také se zvedla ze židle a spolkla slzy. ,,NE!“ Zaječela jsem. ,,Eleanor uklidni se laskavě!“ Pevně mi stiskl zápěstí. ,,Au! To bolí, pusť mě!“ Vytrhla jsem mu ruku ze sevření. ,,Kazíš mi život!“ Zakřičela jsem se slzami v očích a utekla pryč. Běžela jsem dlouho a slzy mi prudce stékaly po tváři. Nevěděla jsem kam běžím, ale chtěla jsem utéct co nejdál od toho všeho co se stalo. Nechápala jsem to. Táta na mě nikdy nebyl takhle zlý. Že by mu opravdu tak vadilo, že je hluchý? Ale CO mu na tom tak strašně vadí? Vždyť je jedno, jestli je hluchý, slepý, nebo třeba chromý… Pořád je to normální člověk a má právo na normální život! Doběhla jsem až za město na veliké pole. Vylezla jsem si na balík sena a snažila se zastavit pláč. Zaklonila jsem hlavu a podívala se na oblohu. Byla úplně bez mraků, klidná a krásná. Ale už šerá! Ano, už se stmívalo. Co teď? Ve tmě se sama budu bát, ale domů se rozhodně teď vrátit nechci. Půjdu ke Claire. Ta mě snad nechá přespat u sebe.
Došla jsem ke Claiřinému domu a zazvonila. Blaire vyběhla už v pyžamu a když mě uviděla, byla dost překvapená. ,,Co se stalo? Vypadáš hrozně.“ ,,Díky, to jsem fakt potřebovala slyšet.“ Odpověděla jsem ironicky. ,,Tak promiň. Pojď dovnitř.“ Mile se usmála. Když jsme vešly do pokojíku, svalila jsem se na postel a hlasitě si oddychla. ,,Jsi celá rudá, děje se něco?“ Vypadala starostlivě. Očividně o mě opravdu měla strach. Posadila se na postel, chytla mě za ruku a začala jí hladit. ,,Víš jak jsem ti řikala o tom klukovi? No tak dneska jsem tam byla a on přišel. Asi jsme se dali dohromady, ale má to jeden háček. Je prý hluchý.“ ,,No a? Ti vadí? Hele, jestli ho fakt miluješ, mělo by ti to být jedno.“ Usmála se se soucitem v očích. ,,Mě to je jedno. Nevadí mi to. Ale tátovi jo.“ Nechápavě se na mě podívala. ,,Když jsem mu to řekla, začal nehorázně křičet. Pevně mě chytil za zápěstí, hrozně to bolelo. Strašně jsme se potom pohádali a já utekla.“ Rukou jsem si přejela po zápěstí, za které mě držel. Stále jsem ho měla otlačené, trochu do červena. ,,Bože El! To bude dobrý, uvidíš.“ Pevně mě objala. Začala jsem vzlykat. ,,Ale on mi zakázal se s ním stýkat.“ ,,Tak ho prostě neposlechni. Nemá ti do toho co kecat.“ Usmála se, a tím mě donutila se také lehce pousmát. ,,Děkuju.“ ,,Nemáš za co. Klidně tu můžeš zůstat. Rodiče nejsou doma a pyžamo ti můžu půjčit.“ ,,To bych byla moc ráda.“ ,,Tak pojď, zlepšíme ti náladu!“ Vzala mě za ruku a odvlekla mě dolů do obýváku. Plácla se mnou na gauč a šla štrachat do kuchyně. Za chvíli se vracela se dvěma miskami brambůrek a velkou Fantou. ,,Jsi boží!“ vykřikla jsem nadšením. Claire položila ,,občerstvení“ na stůl a začala vybírat film. Nakonec jsme se rozhodly pro Love Actually. No… Hugh Grant už má sice svá léta, ale pořád je pekelně pěknej. Brambůrky pomalu ubývaly a půlku filmu už jsme měly za sebou, když mi zazvonil mobil. TÁTA. Váhala jsem, jestli to mám zvednout. Claire do mě šťouchla. ,,Zvedni to, neboj se.“ Pohladila mě po rameni a já nejistě stiskla zelené tlačítko. ,,Ano?“ …