Alej, 9.část

Při psaní týhle části mi tekly slzy proudem...
_______________
V zádech mě zamrazilo a radši jsem se posadila zpět na sedačku. Doufala jsem, že už ho to přešlo není naštvaný. Vešel do obýváku a očividně byl překvapený, že mě vidí doma. Hodil pracovní kufřík na zem a hrnul se ke mně. Objal mě. ,,Díkybohu, že se ti nic nestalo! Měl jsem o tebe strach!“ Najednou zněl opět jako můj milý starostlivý tatínek. ,,Promiň. Ale včera jsem to fakt neunesla.“ Řekla jsem smutně a sklopila hlavu. ,,Jó, ten včerejšek…“ Vzpomínal a nervózně se škrábal za krkem. ,,El, chtěl bych se ti omluvit. Nechtěl jsem tak vyjet. Jen mě to prostě překvapilo. Jestli ho opravdu miluješ, klidně s ním buď, já se ti o toho nebudu plést, ale připrav se, že to nebude jednoduché.“ Pronesl to tak důležitě a přitom tak mile. ,,Zbožňuju tě, tatínku!“ Skočila jsem mu okolo krku. Kdyby táta nebyl takový, jaký je, neodpustila bych mu to. Ale já vím, že on opravdu není zlý, takže včerejšek byl jen výpadek. Od té doby, co se s ním mamka rozvedla a odstěhovala se do Irska,, je na všechno sám, takže se nedivím, že mu prostě občas rupnou nervy…
Udělali jsme si příjemný večer. Hráli jsme karty, activity, nebo si jentak povídali a z hrnků usrkávali kakao. Takhle krásně jsem si dlouho s nikým nepopovídala. Kolem dvanácté jsem se omluvila, že už jsem unavená a půjdu spát. Táta neprotestoval, spíš naopak. Další den musel brzy vstávat, tak si také šel rád lehnout.
Když už jsem skoro spala, zaslechla jsem tátu, jak se plíží do pokoje. Byla jsem celá odkrytá a on udělal přesně to, co dělával, když jsem byla malá. Přikryl mě až po bradu a zhasnul lampičku, kterou jsem omylem nechala rozsvícenou. Pak odešel. Jakmile za sebou zavřel dveře, přišla mi smska. ,,Sladký sny o nás. Miluju tě!“ Josh! Uplně jsem zapomněla, že jsem mu dávala své číslo. Ještě než se mi zavřely oči, vyťukala jsem rychlou odpověď. ,,Chtěla bych usínat s tebou. Miluju tě, ty víš, jak moc.“ Usnula jsem s úsměvem na tváři a s myšlenkami na toho nejlepšího kluka jakého jsem si snad ani nevysnila. Můj život vypadal dokonale. Ale jak dlouho to vydrží? Snad co nejdéle! Doufám…
Ráno jsem se probudila a nebylo mi moc dobře. Bolela mě hlava a v krku. Šla jsem si změřit teplotu… 38,8!Bože, v tomhle stavu nemůžu někam jít. Musela jsem napsat Joshovi. ,,Dneska nemůžu přijít, mám teplotu.“ Bylo mi to líto. Chtěla jsem ho vidět! Ale co nadělám… Obratem mi přišla odpověď která mě příjemně potěšila. ,,Dej mi adresu;)“ Jé! On by za mnou opravdu přišel? To by bylo od něj strašně hezké! Odpovědí jsem mu poslala svou adresu a za dvacet minut už někdo zvonil. Otevřela jsem dveře a za nimi stál Josh s růží v ruce. Při prvním pohledu na něj jsem se musela usmát. On mi úsměv opětoval a jemně mě políbil. Gestem jsem mu pokynula, aby vešel dovnitř. Vkročil do předsíně, zul si boty a chvilku jen stál a rozhlížel se. Čapla jsem ho za ruku a doslova ho odvlekla do obýváku. ,,Čaj?“ načmárala jsem obyčejnou tužkou na stůl. Jen s úsměvem zakýval hlavou. Odběhla jsem do kuchyně, abych udělala čaj. Začala jsem vytahovat hrníčky, lžičky a dala vařit vodu. Najednou jsem zahlédla Joshe, jak se opírá o rám dveří a s úsměvem mě pozoruje.