Proč né třeba stan? - 3. část

Uběhlo pár dní a něco se změnilo. Něco ve mne řeklo „Dost! – Takhle dál nemůžeš!“ .... Souhlasil jsem ... Byl čtvrtek, a já seděl ve třídě. Je nás málo. Jen 9 žáků a z toho 2 holky. Úžasné slečny. Seděl jsem ve své lavici, a jelikož máme vše na noteboocích, tak jsem i já měl otevřen ten svůj. Byl jsem na fejsku. I Ona tam byla. To něco do mě trklo, a já věděl co mám udělat. Začal jsem jí nadávat. To co jsem napsal, mám pořád v hlavě. Tak hnusně jsem se k ni zachovat ale musel. Jinak to nešlo. Slzy mi stékaly po líci a já se je snažil ze všech sil zarazit. Nešlo to. Nakonec jsem stiskl Enter, a už to bylo. Konec. Věděl jsem, že už se s ní nikdy neuvidím. Smířil jsem se s tím ale zůstala tam. Pořád je v srdci a navždy tam bude. Doteď jsem nepoznal lepší holku. Doteď mi nehorázně chybí její rty. Ten její pohled, kterým na mne koukala když sme seděli naproti sobě na posteli, drželi se za ruce a jen tak se provokovali. Ten úsměv, který ji naskočil na tvář když jsem jí něčím potěšil nebo rozesmál. To tělo, které jsem pod peřinou objímal. To všechno bylo rázem fuč. Zbylo mi jen pár fotek v počítači. Desítky vzpomínek a milióny myšlenek na to, jak jsem si to vše zkazil. Jednu výhodu to ale přecejen mělo. Řekl jsem si, že začnu znovu. Tři dny poté jsem měl složenou svou první vlastní písničku. (kdyby někoho zajímalo, která to je, mám ji i ZDE mezi videi). Začal jsem znova – skoro.....

Dny plynuly, týdny utíkaly a já pořád nezapoměl. Začal jsem se bavit s jednou fajn holkou – byla to úplná náhoda ale dostala mě z toho. Vykouzlila mi úsměv na tváři aniž by se snažila. Bylo to fajn. Na chvilku jsem přestal myslet jen na to že to zkončilo. Párkrát jsem se i zasmál ale jakmile jsem se vrátil domů, vzpoměl jsem si. Na Vánoce jsem dostal plyšového slona. Sam. Už ani nevím, proč jsem ho tak pojmenoval. Doteď ho mám v posteli. A já vím, že to není úplně normální ale mám takovej zvyk. Pokaždé, co vlezu do postele a jdu spát, dám mu malou pusinku. Vždy si přeji aby jí cítila i Ta Jediná na svých rtech. Takhle to bylo asi měsíc. Koukal jsem na její fotky, po večerech vzpomínal na ty krásné chvilky, ubíjel se za svou stupiditu, nesnášel se za to, co jsem jí napsal, litoval jsem z těch zklamání. Prostě jsem se utápěl v bolestech za které jsem si mohl sám....

Není to moc dávno, asi týden zpět, co jsem se kolem 12h přihlásil na skype, a během pár minut mi přišla zpráva. Nic neobvyklého. Pořád mě tam někdo shání. Co mi ale přišlo nehorázně zvláštní bylo to, od KOHO ta zpráva byla. Bylo to jen jednoduché „aha aha“ V tu chvíli mě napadlo, že to byla asi jedna ze starších zpráv které se doručí když jsou obě osoby online. Ale nebyla. Koukl jsem na čas. 12:21. Doslova jsem se zlekl že mi píše. Nechápal jsem. Nevěděl jsem co dělat. V hlavě mi prolítlo tolik myšlenek, že jsem nevěděl nad kterou se zamyslet dřív. Odepsal jsem ... jen pouhý otazník. Nevěděl jsem co napsat. Slyším zvuk Skype zprávy. Otevírám okýnko. Odepsala hned. Obyčejné „nic“ ve mne probudilo zvědavost. Napsal jsem jen „Ok ... Ahoj“ „To mi pises jakoze na rozloucenou?“ odepsala během pár sekund. „Ne, jen tě zdravím...“ Psali jsme si. Nedokázal jsem k ní být hnusný. Nemohl jsem. Byl jsem rád, že si s ni po měsíci píšu. Nebyla zrovna nejvíc Happy. Nějak jsme se dostali k tomu, jak jsem měl poškozený notebook a tak jsem ji poprosil. Jestli by mi neposlala pár jejích fotek. Abych měl na co koukat. Svolila. Poslala mi pár společných, ale i nějaké nové které jsem neviděl. Lehce se změnila, ale pořád to byla ta kráska. Ta moje princezna ze snu. Trvalo skoro tři hodiny než jsem se totálně zarazil... Důvod? To co napsala... D- Já, K- Ona
D- Co děláš?
K- Nudím se.. asi půjdu se psem ty?
D- Nic moc ..... nudím se no... A přemýšním asi tak jako vždy....
K- Tak přijeď...
================
--Zarazil jsem se......
D- No jasně... Není to nejlepší nápad nemyslíš?
K- Vím, že kdybys chtěl, sedneš na motorku a jedeš.
================
Chvíli jsem váhal a dělal že nemůžu. Nakonec mi to nedalo a opravdu jsem na tu motorku sedl.

Přijel jsem k ní. Bylo asi šest večer když jsem tam dojel. Měl jsem ssebou i druhou přilbu a tak jsem ji poprvé svezl. Jeli sme prvně k jejímu taťkovi, pak na zahradu, do sklepa pro pár věcí.... Prostě sme byli zase spolu a já už zase cítil to podezřelé lechtání v břiše... Ten pocit se nedá popsat. Je to jako mít vánoce každý den. Nikdy jsem netušil co se mnu dokáže udělat jen to, že se s ní vidím... Byl jsem zase tak šťastný, ale zároveň smutný. Pořád byla s tím jejím bývalým ke kterému se vrátila, ale i když mi na skypu psala, jak jim to teď neklape a podobně, pořád jsem se cítil blbě. Stáli sme naproti sobě. Objali jsme se. Chtěla mi dát pusu, ale nakonec uhnula a jen mi položila hlavu na rameno. Hodně jsem znervózněl. Chvíli jsme jen tak stáli a hleděli na sebe. Už se blížila chvíle kdy jsem musel odjet. Objal jsem ji. Lehce jsem se od ni oddalil a nahnul se k ní. Chtěl jsem ji dat tu pusu ale nedokazal jsem to. Nevěděl jsem jak reaguje a byl jsem tak mimo, že ani nevím nad čím jsem v tu chvíli uvažoval že jsem neměl vůbec odvahu. Dal jsem ji jen 2 malé sladké pusy na líčko. Nakonec jsem řekl jen „Už budu muset....“ Podíval jsem se jí do očí. Nedalo mi to. Celý rozklepaný jsem se k ní přiblížil a dal ni pusu na ty její božské rty. Během chvilky jsem ji pustil a sedl na motorku. Vytratil jsem se jako pára nad hrncem. Ten večer jsme si ještě psali na skype... Dostalo se to do té fáze, že jsem nakonec četl zprávu „Nechceš ve středu přijet?“ ... Souhlasil jsem.