CHCE SI TĚ VŮBEC VZÍT?

Z vašich příběhů - Chce si tě vůbec vzít?
Den D konečně nastal. Po měsících plánování, zařizování a rodinných porad, které často připomínaly krizová zasedání, jsem byla připravená stát se vdanou paní.
Make-up skvělý, vlasy mistrovsky načesané, šaty princeznovské, všichni svatebčané přítomní. K dokonalosti chybělo už jen jedno. Ženich.
Svatba se měla konat v úzkém rodinném kruhu. Maminka zařizovala poslední detaily, příbuzní posedávali na zahradě, babička kontrolovala, jestli někdo netrpí hlady, a já každých pět minut koukala na hodiny.
Dvě hodiny před obřadem a ženich pořád nikde. Telefon mi nebral.
„Neboj, vlak měl asi zpoždění,“ uklidňovali mě ostatní. Můj milovaný totiž cestoval z Ostravy. Letadlem do Prahy a pak vlakem do Chebu.
Pomalu jsem začínala sepisovat katastrofické scénáře. Rozmyslel si to? Našel si cestou jinou nevěstu? Něco se mu stalo?
Hodinu před obřadem se moje představivost rozjela naplno. Bulela jsem jako želva.
Pak jsem přestala brečet a začala jsem řvát.
„Já ho zabiju!“
Což byl problém, protože stále nebylo koho.
Rodina se snažila zachovat klid. Až na babičku.
„Holka, seš si jistá, že si tě chce vzít?“ zeptala se ustaraně a pohladila mě po uslzené tváři.
Dostala jsem záchvat. Brečela jsem tak, že jsem se nemohla ani nadechnout.
V tu chvíli už byli nervózní úplně všichni. Hlavně sestra ženicha. Chudák se tvářila, jako by za jeho zmizení nesla osobní odpovědnost.
Nakonec jsem dospěla do zvláštního stavu smíření. Rezignovaně jsem seděla a čučela do zdi.
Hosté se začali přesouvat ke slavnostně prostřeným stolům.
„Tak se aspoň najíme, přece se to nevyhodí,“ rozhodl někdo.
A právě v tu chvíli zazvonil zvonek.
Ve dveřích stál ON.
Živý, ale zaprášený od hlavy až po paty. Na hlavě měl něco, co se ani zdaleka nepodobalo svatebnímu účesu.
Ale vypadal překvapivě šťastně a okamžitě se ke mně hnal s otevřenou náručí.
Ani nevím, jak mi vyletěla ruka. Za tu facku by se nemusel stydět ani dřevorubec. Až jsem se sama vyděsila.
Jeho úsměv se proměnil v překvapený výraz. Ale ani nemukl.
Potom následovala rychlá sprcha, čistý oblek a sprint na radnici.
K našemu překvapení jsme obřad stihli včas.
A co se vlastně stalo?
*******************************
Každý ženich chce ve svatební den udělat dobrý dojem. Já jsem opravdu zodpovědný muž a zakládám si i na tom, že je na mě stoprocentní spolehnutí.
Bydlel jsem na druhém konci republiky, než se konala svatba. Pracovní povinnosti mi nedovolily přijet o den dřív, tak jsem si cestu pečlivě naplánoval, aby vše klaplo.
Plácl jsem se přes kapsu a z Ostravy do Prahy jsem si zaplatil letenku. Letadlem to bude nejrychlejší. Pak pojedu rychlíkem, přestoupím v Plzni a pak už jen cesta do Chebu. Úplná pohoda.
Letadlo letělo na čas, vlak také přijel, jak měl. Pohodlně jsem se do něj usadil a pak udělal tu největší chybu.
Zavřel jsem oči, že si na minutku zdřímnu.
Probudil jsem se svěží a odpočatý. A taky jsem zjistil, že jsem daleko za Plzní.
Do cíle zbývalo asi sedmdesát kilometrů. A zatraceně málo času. Vyndal jsem z kapsy mobil, abych si zavolal taxík. Telefon se rozsvítil, aby mi škodolibě oznámil, že je vybitý, a zase zhasl.
Vyrazil jsem na stopa.
Po několika nekonečných minutách mi zastavil motorkář.
„Kam potřebuješ?“ zeptal se.
Když jsem mu vysvětlil, že za necelou hodinu mám stát před oltářem, jeho oči se rozzářily.
„Tak naskakuj!“ ukázal rukou za sebe.
Že nemám helmu, jsme ani jeden neřešili. Tak jako tak šlo o život. Protože jestli tu svatbu nestihnu, nebude ze mě ženatý muž, ale mrtvola nařezaná na nespočet malých kousků, naházených rybám k večeři. Znám svoji budoucí ženu moc dobře. Ona je miláček, ale když se naštve…
To, co následovalo, nebyla jízda, ale let těsně nad zemí. Vítr mi šlehal do tváře takovou silou, že jsem měl pocit, že se mi obličej přesouvá někam za uši. Kolik jsem překousl much, bych nespočítal.
Když jsme konečně dorazili, vypadal jsem jako horník po směně. Nejradši bych motorkáře olíbal, ale na to už určitě velmi netrpělivě čekala moje milá. Poděkoval jsem a běžel za ní.
Já to stihnu! Byl jsem opravdu šťastný. Vyběhl jsem své nastávající v ústrety, očekávaje vřelé objetí, politování a hlavně pochvalu, jak jsem to nakonec zvládl.
Chytil jsem ale takovou facku, že mi zahvízdalo v uších. Když jsem viděl její krví podlité oči, odebral jsem se raději urychleně do sprchy.
Svatba se nakonec povedla, všechno jsme si vyříkali a došlo i na tu pochvalu, spoustu objetí a nádhernou svatební noc.
Dodnes jsem vděčný tomu neznámému motorkáři, který nám zachránil svatební den.
A možná i jeden lidský život.
Ten můj. Zdroj Facebook - Hlavně se z toho ne - však vy víte.