Smyslnost a věk.

Možná má na někoho vliv…, ale pokud je někdo smyslný (často lidé nejsou), tak věk takovou roli nehraje…, tedy alespoň u nás žen…, u mužů je to asi jiné, ale i když dnes, při těch možnostech, modrá pilulka a řada dalších… Smyslnost, má člověk prostě v genech, krvi a nebo ji prostě nemá…, takových lidí je mi líto, ale je to podobné, jako se smyslem pro krásu…, ten, kdo jí má, je „unešen“ obrazem, sochou, fotografií, přírodou, budovou, krásným člověkem…, jsou lidé, kteří to vůbec nevnímají, těch j mi také líto, o tolik přicházejí, o tolik emocí, citu, radosti…, ale tak už to je…, takový je život, tací jsme… Ten, kdo nemá „vnitřní“ život, o mnoho přichází…, ano, někdy je to srdcervoucí, ale jde o život plně prožitý…, kde převažuje láska, radost, pocit štěstí, nadšení, euforie…
Pamatuji se, jak jsem poznala mé probouzející tělo…, mou touhu, vzrušení, mrazení po celém těle…, od temene až po prsty nohou…, jako by tělem procházel elektrický proud… Snila jsem o svém tělocvikáři, který měl na bradě „prdelku“ (ano, tak vypadala), nádherného veterána – kabriolet a dlouhou bílou šálu…, zadeček, jej… Kolikrát jsem se sním milovala…, kolikrát mě vášnivě líbal…, tiskl k sobě a šeptal mi do ucha, jak mě miluje, jak jsem nádherná…
Na spolužáka na střední, s patkou, krásnými modrými očima, smyslnými rty… a pak na Ivanu, také spolužačku…, na náš první polibek, doteky ve škole na záchodě…
Věk přináší vzpomínky…, život již není tak „živý“, jak byl…, ale vzpomínky zůstávají…, hřejí, vhání slzy do očí…, rozbuší srdce…