Dar, či utrpení?

Už zase ležím v myšlenkách. Myslím na Tebe a v hlavě se mi promítají věci, které se nikdy nestanou.
Mám prostě.. Jistý dar.. Nevím, jestli je dobrý, nebo zlý, ale.. Raději bych byla bez něj. Jelikož vše, na co myslím, se nestane, ale to, co řeknu se stane. V lásce ale má řeč nefunguje, jen myšlenky. Ten, kdo mi tento dar dal, mi rozhodně lásku nepřál. Proč taky... V lásce jsem v životě nemněla štěstí.
Jsi mi tak blízko a přitom tak daleko. Chci Tě obejmout, nebo Ti říci, že Tě miluji, ale nemohu, neznám Tvou reakci a bála bych se, že mě budeš odsuzovat.
Udělala bych pro Tebe první - poslední, to víš, ale nevíš, že jsem se do Tebe zamilovala, nemohu na Tebe přestat myslet. Přeji si strávit s Tebou každou minutu, obejmout Tě, líbat Tě...

Stojíš vedle mě a upřeně se na mě díváš. Pomalu ke mě přistupuješ.
Pohladíš mě po vlasech, sjedeš svou rukou k mě bradě a líbáš mě. Tvé dotyky jsou krásné. I já tě hladím po vlasech. Pomalu sjíždíš rukou níž a níž, postavíš se za mě.. Tvůj teplý dech cítím na své šíji... Pomalu uleháme do postele, Tvé dotyky mě vzrušují.
"Píp-píp-píp!" - Sakra, zvoní mi budík.. Byl to jen krásný sen.. Achjo.. =/
A nebo ne...?