Darovala jsem svůj byt...

Darovala jsem svůj byt dceři a zeti.
A dnes spím na rozkládací posteli v kuchyni.
Ležím v noci a poslouchám, jak se za zdí smějí. Televize hraje nahlas, skleničky cinkají — určitě zase otevřeli víno. A já jsem tady, mezi hrnci a vůní včerejší polévky.
Bojím se otočit, aby postel nezaskřípala. Raději být potichu. Aby nepřišli a neřekli, že překážím.
Je mi čtyřiašedesát. Celý život jsem pracovala jako učitelka. Dceru jsem vychovávala sama — její otec odešel, když byla malá. Byt jsem dostala ještě za socialismu a později ho privatizovala. Dvoupokojový byt v dobré čtvrti, blízko metra. Byl to můj domov. Celý můj život.
Když se dcera vdala, neměli kde bydlet. Pronájem, stísněno, hluční sousedé. Zeť říkal, že pro dítě to není vhodné. A tak jsem udělala rozhodnutí, které se mi tehdy zdálo správné.
Byt jsem jim darovala. Ne dočasně. Oficiálně. S podpisem. S vírou, že jsme rodina. Myslela jsem, že budeme žít spolu, že pomohu, že budu nablízku.
Zpočátku bylo všechno v pořádku. Jedli jsme spolu, povídali si. Skoro jako rodina.
Pak se ale něco změnilo. Ani nevím kdy.
Jednoho dne mi řekli, že potřebují můj pokoj — na domácí kancelář. A já budu „dočasně“ spát v kuchyni.
To „dočasně“ trvá už čtyři měsíce.
Vysvětlovala jsem, že mě bolí záda, že je mi zima, že je to pro mě těžké. Odpověď byla vždy stejná:
— Vydrž ještě trochu.
V mém bývalém pokoji se objevily drahé kusy nábytku, technika, pohodlné křeslo. A já v noci počítám, kolikrát postel zaskřípe, když se pohnu.
Začala jsem se cítit navíc. Ne v cizím bytě — ale ve vlastním bývalém domově.
Jednoho večera jsem zaslechla rozhovor. Mluvili o mně. O tom, že jim vadím. Že se mnou „nepočítali navždy“. Dokonce zmínili domov pro seniory.
Tehdy jsem všechno pochopila.
Dala jsem svému dítěti všechno. A stala se přebytečnou.
Požádala jsem o opravdový rozhovor. Řekla jsem, že nechci mnoho — jen pokoj. Jen postel. Právo žít důstojně.
A poprvé mě skutečně slyšeli.
Tehdy jsem pochopila:
Pomáhat dětem je láska. Dát jim všechno je zničení sebe sama.