Napsal jeden taxikář...

"Dorazil jsem na adresu a zatroubil. Po pár minutách jsem zatroubil znovu. Protože to byla moje poslední jízda dne, chtěl jsem odjet, ale nakonec jsem zaparkoval, šel ke dveřím a zaklepal.
„Jen minutku,“ ozval se hlas starší osoby. Slyšel jsem něco, co se táhlo po podlaze.
Po dlouhé pauze se dveře otevřely. Přede mnou stála malá devadesátiletá žena. Měla na sobě potištěné šaty a klobouk se závojem, vypadala jako postava z filmu ze 40. let.
Vedle ní byla malá nylonová taška. Byt vypadal, jako by v něm nikdo roky nežil. Veškerý nábytek byl pokrytý plachtami.
Na stěnách nebyly žádné hodiny, žádné ozdoby ani nádobí na pultu. V rohu byla kartonová krabice plná fotek a skla.
„Mohl byste mi odnést zavazadlo do auta?“ řekla. Odnesl jsem tašku k autu a pak se vrátil, abych jí pomohl.
Vzala mě za ruku a pomalu jsme šli k chodníku.
Nepřestávala mi děkovat za laskavost. „To nic není,“ řekl jsem jí, „snažím se jen zacházet s pasažéry tak, jak bych chtěl, aby se zacházelo s mou matkou.“
„Ach, jsi dobrý chlapec,“ řekla. Když jsme dorazili k autu, dala mi adresu a pak se zeptala: „Můžete jet přes centrum?“
„To není nejkratší cesta,“ odpověděl jsem.
„To mi nevadí,“ řekla. „Nikam nespěchám. Jedu do hospice.“
Podíval jsem se do zpětného zrcátka. Její oči se třpytily. „Nemám rodinu,“ pokračovala tiše. „Doktor říká, že mi nezbývá moc času.“ Tiše jsem vypnul taxametr.
„Kterou cestou byste chtěla jet?“ zeptal jsem se.
Následující dvě hodiny jsme projížděli městem. Ukázala mi budovu, kde pracovala jako obsluha výtahu.
Projeli jsme čtvrtí, kde žila se svým manželem, když byli novomanželé. Zastavili jsme před skladištěm nábytku, které kdysi bývalo tanečním sálem, kam chodila tančit jako mladá dívka.
Někdy mě požádala, abych zpomalil před určitým domem nebo na rohu a seděla s pohledem ztraceným v temnotě, aniž by něco řekla.
Když slunce začalo zapadat, najednou řekla: „Jsem unavená, ráda bych, abychom teď jeli.“
Jeli jsme mlčky na adresu, kterou mi dala. Byla to malá budova, jako malý domov pro rekonvalescenty, s portikem vedoucím do příjezdové cesty.
Dva ošetřovatelé vyšli ven a zamířili k taxíku. Byli velmi pozorní a sledovali každý pohyb staré dámy. Očividně očekávali její příjezd.
Otevřel jsem kufr a odnesl malou tašku ke dveřím. Žena už seděla na invalidním vozíku.
„Kolik vám dlužím?“ zeptala se, když otevřela kabelku.
„Nic,“ řekl jsem jí.
„Musíte si vydělávat na živobytí,“ odpověděla.
„Budou další pasažéři,“ odpověděl jsem.
Téměř bez přemýšlení jsem se naklonil a objal ji. Pevně mě objala.
„Dal jste staré dámě chvilku radosti,“ řekla. „Děkuji vám.“
Podal jsem jí ruku a otočil se. Za mnou se ozvalo bouchnutí dveří, byl to zvuk končícího života.
Zbytek své směny jsem už žádného pasažéra nevzal. Jel jsem bez cíle, ztracený ve svých myšlenkách.
Zbytek večera jsem téměř nemluvil. Co by se stalo, kdyby ta žena narazila na naštvaného řidiče nebo někoho netrpělivého a spěchajícího? A co kdybych odmítl vzít tu jízdu, nebo bych zatroubil několikrát a pak odjel bez čekání?
Po úvaze si nemyslím, že jsem kdy udělal něco důležitějšího ve svém životě.
Jsme zvyklí myslet si, že naše životy se točí kolem velkých okamžiků. Ale velké okamžiky jsou často krásné malé chvíle, kterým nevěnujeme dostatečnou pozornost.
Krásné myšlenky zůstávají a slova odletí. Zdroj Facebook