Graciela

„Prosím stůj!“ Nevím, proč to křičím. Nevím, jestli chci, ať odejde, nebo ať zůstane. Nevím, proč se nedokážu rozhodnout. Nevím nic…
„Proč?“ Proč se ptáš? Proč uprostřed tohoto temna, musíme řešit mé pocity. Copak není fuk, co si myslím já?
„Protože…“ … nevím. Protože mi na Tobě záleží? Protože bez Tebe nedokážu žít? Protože jsi jediné, co mě v životě ještě zajímá. „..Tak si klidně běž.“ Řeknu tiše a ani nevím, jestli to tak doopravdy myslím. Já vlastně přeci nevím nic.
„Nikdy Tě nepochopím. Chceš, ať zůstanu a pak mě pošleš pryč.“ Graciela, neboli Gracy se otáčí k odchodu. Stůj! Nebo ne, klidně si jdi! Proč bych ji měl vlastně držet, když ona nechce? Má to být pomsta? Natáhnu ruku a chytnu ji za rameno.
„Ty se mi mstíš?!“ V tuhle chvíli bych se jí měl chladnokrevně podívat do očí a donutit ji odpovědět, ale já nemohu. Klopím pohled dolů.
„Měla bych snad?!“ Dobrá otázka. Měla by snad? Rychle probíhající hlavou vzpomínky. Znáte ty chvíle, kdy stačí okamžik, abyste si uvědomili všechny své chyby? Ten okamžik u mě právě nastal.
„Gracielo…“ A teď přiletí facka. Vím to dopředu. Gracy nesnáší oslovení Graciela. Ani tentokrát se nemýlím, temperamentní španělka mi ihned vráží facku.
„Maxmiliáne…“ říká pohrdavě a v tu chvíli mám chuť ji vrazit já. Copak by obyčejné Maxi nestačilo? Takhle to nesmí skončit.
„Gracy…“
„Ano Maxi?“ Tak je to správně.
„Nechci, ať odcházíš, jsi pro mě příliš důležitá.“
„Já vím.“ Ona to ví? Tak… proč?
„Tak proč chceš odejít?“ Copak pro ni já důležitý nejsem? Proč tak najednou chce odejít?
„Protože Tě miluju.“ Nechápu. Copak to je problém?
„ Copak láska je problém? Vždyť i já Tebe miluju.“ Rychle, co dalšího říct?
„Já vím, ale já se musím vrátit do Španělska a ty musíš zůstat tady v Německu.“ Najednou se ke mně skloní a lehce mě políbí na čelo.
„Ozvu se Ti, jak přiletím…“ Kývnu. Nechávám odejít ženu, se kterou sem strávil posledních několik let.
„Uvidíme se brzo. Přiletím za Tebou. Slibuji.“
A to byla poslední chvíle, kdy jsem úžasnou Gracielu viděl.