Nejlepší rozhodnutí 5. díl - David

Tento vytržený papír byl nalezen v Davidově koši. Nikdy to nikdo, kromě něj, nečetl.

Obsahuje důležité informace a myšlenky.
Ležel jsem na posteli a koukal na skříň. Nejraději bych tu fotku serval. Fotka, na které jsme my dva. Pod tím dopsáno Míšiným písmem: David a Michaela. Mates 4ewer (Přátelé navždy). Usmál jsem se. Jako obvykle. Z Pc se linoucí melodie (http://www.youtube.com/watch?v=rcNuyW-Ummg) mě vrátila do reality. Je správne trafená, celý sa červenám, keď jej chcem vysvetliť, že by som s ňou chcel žiť.
„Ach ne, už zase?“ ozve se za mnou hlas mé mladší sestřičky.
„Nino! Kde ses tu vzala?“ Vypadne ze mě. Poslední dobou chodí jako duch a vždy mě nachytá v nějaké nepříjemné situaci.
„Bydlím tady, pokud si zapomněl.“
„Ajó. Jdu se projít.“ Beru bundu a padám odsud. Tak rád, bych si utřídil myšlenky, ale nevím kde začit. Míša. Ono je to vlastně jediné, na co myslím, co jsem zpět v česku. No vlastně jsem na ni myslel i většinu času v USA, ale teď je to mnohem horší.
Nechápu. To co se stalo před odjezdem, pro mě znamenalo hrozně moc. Ale pro ni asi ne. Když mi řekla, že má dítě, překvapilo mě to. Otěhotněla hned po mém odjezdu, takže jsem pro ni asi vážně nebyl nic víc, než obyčejný kamarád. A ta malá? Tak krásné dítě jsem snad ani neviděl. Co bych dal za to, moci s ní být. Klidně s mrnětem. Vůbec by mi nevadilo, nyní založit rodinu. Uvědomuji si, že nemám mobil. Vracím se domů.
„Hele tak za půl hoďky ve Sportu?“ Slyším sestru, jak huhlá do telefonu, a musím se usmát. Beztak zase na tah. Chvíli mluví a nakonec zaslechnu:
„Ok, za chvíli tam budu, Míšo.“ Míšo? Ta Míša? Proč by s ní ségra šla ven?
„Ty jdeš ven s Míšou?“ Nedá mi to, musím se zeptat. Koukám na Ninu a ta se usměje.
„Jasně. Proč?“ Dívá se na mě tak bezelstně. Přesto vím, že je to jen její hra. Určitě jí došlo, co k Míši cítím. Ono moje věčné „Aj tak si skvelá, ta krásná Michaela…“ určitě nejde přeslechnout.
„Ale jen tak. Překvapilo mě to.“ Nevím co říct.
„Aha, no já mizím, měj se.“ Nina mizí pryč a ve mně to vře. Už i moje ségra s ní může jít ven. Já ne. Tedy můžu a chodím, ale… Beru mobil a jdu se znovu projít. Proč jsou z nich najednou kamarádky? Neříkala, kam jdou? Snažím se si vybavit ten hovor. Ne neříkala. Zkusmo se vydám k jednomu baru. Kdysi jsme do něj s Miškou chodili a i ségra tam ráda chodí. Je mi otřesně při představě, že špehuju vlastní sestru, ale přesto mi to nedá. Proč se pořád zajímám o holku, která o mě očividně ne? Zase se mi vybaví vzpomínka na tu holku, kterou jsem kdysi znával. Je o dost jiná, ale pořád stejně kouzelná. Proč za ní lezeš, blbče? Proběhne mi hlavou. Vyspala se s Tebou a hned na to čekala děcko s jiným. A ani mi to nenapsala. Kdybych to věděl, aspoň bych se na to připravil. Takhle jsem přijel domů a čekal mě pořádný šok. I to jak se ke mně odměřeně chová. Dřív to bývalo jiné. Ale co jsem čekal? Bylo jasné, že když se vrátím po takové době, tak spousta věcí nebude jako dřív. Dorazil jsem k baru. Vejdu dovnitř a vidím je. Připadám si jak agent 007. Koupím si noviny a kafe a sedám ke stolečku nedaleko. Uslyším je nebo ne? Ač se snažím sebevíc, slyším jen malé útržky. Schovávám se za noviny a dělám, že čtu. Opravdu si připadám dost trapně.
„No a vážně nechceš s pravdou ven?“ Zaslechnu mimoděk, jak Nina říká Míši. Opravdu mě nenapadá, žádné tajemství, které by ty dvě spolu mohly mít.
„Ne, nechci. Je to jen a jen moje věc.“ Odsekne. Mimochodem Miška nevypadá, že by tu s Ní seděla zrovna ráda. Tak proč tu sedí, když nechce? Najednou Ni zvýší hlas.
„Není to jen Tvoje věc. Brácha má právo to vědět.“ Cože?! Co mám právo vědět? Nevím, jestli jsem debil já, nebo ty dvě mluví trochu z cesty. Štěstí mi přeje, jelikož Míša odpovídá stejným tónem hlasu.
„K sakru vyspali jsme se spolu. Nic to pro něj neznamenalo. Nehodlám mu tímhle zkazit život.“ Tohle už je na mě moc. Kde nabrala, že to pro mě nic neznamenalo? Víc než cokoliv předtím. Koukám na opodál sedící blondýnku. Ach, kdybys jen věděla.
„Jak víš, že bys mu ten život zkazila? Co když ne? Nemůžeš to rozhodnou za něj. Musíš mu dát šanci, aby se rozhodl sám. Nemůžeš mu zatajit, že má dítě!“ Věta vyřvaná do celého baru. Proboha… Já… Najednou to dává smysl. Ale vždyť datum mého odjezdu a jejího narození se neshoduje. Hned na to se mi vybavuje věta, kterou řekla tehdy večer, když Nina hlídala malou.
„Amy je trošku buclík. Narodila se později, doktoři si mysleli, že už ven nepůjde.“ Neřekla tehdy o kolik později, tak jsem se s tím nezabýval. Také se mi vybavuje věta, kterou jsem kdysi řekl v opilosti já.
„Pokud jednou budu mít dceru, chci, aby se jmenovala Mia.“ Trošku jsem na to zapomněl, protože jsem tehdy byl pěkně namol. Miška mě zrovna nutila koukat na Princezniny deníky a já z legrace řekl, že Amálie neboli Mia bude jednou má dcera. Jsem takový vůl. Proč mi to nedošlo dřív? Ségra má pravdu o tomhle mám právo si rozhodnout sám. Co teď? Nemůžu se jen tak zvednout a říct jim, že jsem je poslouchal. Jenom sedím a snažím se srovnat s myšlenkou toho, že jsem táta. Musím odsud pryč.
„Promysli si to. Pokud mu to neřekneš ty, tak já časem určitě ano.“ Říká Nina a zvedá se k odchodu. Míša ji samozřejmě následuje.
Já se ještě chvílí srovnávám s tím co jsem se právě dozvěděl a když vím, že mám jistotu, že jsou pryč, tak se taky zvedám k odchodu a absolutně nevím, co teď budu dělat.